Ještě pár let zpátky jsem žila život plný úzkostí a strachů, většinou zcela iracionálních, jejichž ničivý dopad na mou psychiku i tělo nebyl však o nic menší, než kdybych měla reálné důvody k obavám. Nějak se to zkrátka všechno nastřádalo.
Rozvod, výčitky vůči dětem a strach, jestli mi někdy odpustí, hledání nové práce, která by nás všechny uživila, a hlavně obrovská samota, která zvlášť nemilosrdně útočila ve chvílích, kdy jsem večer usínala a místo někoho blízkého objímala jen polštář. A jako by toho nebylo dost, přidaly se i zdravotní problémy – těžké závratě, kvůli nimž jsem opakovaně trávila čas po nemocnicích a které mě na řadu měsíců vyřadily z normálního života.
A taky deprese, které se zdánlivě nelogicky dostavily bezprostředně poté, co jsem si myslela, že jsem z nejhoršího venku. Snad aby mi připomněly, že předchozí léta duševního strádání z hlavy jen tak lehce nevymažu.
Ačkoli jsem povahou bojovnice a podobné situace jsou pro mě spíš výzva než důvod všechno zabalit, v té době jsem si několikrát sáhla až na samé dno. Cítila jsem, že už nemám sílu vůbec na nic. Proto když mi kamarád navrhl, ať s ním a pár dalšími lidmi vyrazím v létě do Řecka, přišlo mi to jako absurdní nápad.
Neměla jsem energii ani chuť něco nového poznávat. Jak se ale blížil termín odjezdu, stále častěji jsem o tom přemýšlela. Nemělo jít o klasické polehávání u moře, nýbrž o pobyt, jehož součástí byly různé programy určené k odbourávání vědomých i podvědomých strachů. Zkrátka něco, co jsem po všech těch peripetiích, jimiž jsem si v předchozích letech prošla a kvůli kterým se veškerá moje radost a nadšení vytratily neznámo kam, potřebovala jako sůl.
Potácela jsem se bezejmennými šedivými dny jako mátoha, jako bych už ani nežila. Naštěstí jsem v sobě měla ještě tolik soudnosti, abych odhadla vážnost situace a něco s tím udělala. Dovolená v Řecku se jevila jako ideální příležitost znovu se nadechnout.
Jednoho červnového rána jsem tedy společně se svými dvěma syny, kteří si nechtěli nechat ujít výlet k Egejskému moři, nastoupila do autobusu směr Chalkidiki. Musím přiznat, že během necelé hodiny ze mě spadly veškeré obavy a pochybnosti. Bylo až neuvěřitelné, jak dokonale jsme si všichni vzájemně sedli.
Jelo nás celkem čtrnáct, lidé z různých míst, odlišného věku i profesí, ale rozuměli jsme si od první chvíle, jako bychom se znali celý život. Celé naší partě šéfoval Josef Šálek, hlavní organizátor a zároveň autor všech antistrachových programů.
Přestože veškeré aktivity byly dobrovolné, během pobytu se nenašel nikdo, kdo by si něco z té pestré a nevšední nabídky nechal ujít. Příjezd do Řecka jsme oslavili ohňovým rituálem na březích Strimonského zálivu. V momentě, kdy jsme dokončili meditaci v kruhu a noční oblohu zničehonic protkl gejzír několika jasně oranžových blesků, mi prolétlo hlavou, že tahle dovolená není náhoda. Že jsem tady dobře a že to, co si odvezu s sebou domů, mě v životě postrčí tím správným směrem.
Snivé rozpoložení mě opustilo ve chvíli, kdy Josef rozhodl, že první rituál provedeme tady a teď, a začal rozhrnovat žhavé uhlíky z dohasínajícího ohně do širokého třpytivého koberce. Na ten vběhl za hlasitého výskotu a povzbuzování první odvážlivec. A za ním druhý, třetí a potom další…
Copak se všichni zbláznili? pomyslela jsem si vyděšeně. To přece nejde, jen tak, bez přípravy. A pak jsem si všimla, že tam stojím sama. Všichni (dokonce i oba moji kluci) byli už dávno na druhé straně a povzbuzovali mě válečným pokřikem. A tak jsem se nadechla a vykročila, smířená s představou, že celou dovolenou strávím tím, že si budu chladit nohy ve slané vodě.
Když jsem vstoupila na žhavý koberec, vnímala jsem žár, ale nic mě nepálilo. Doteky dohasínajících uhlíků byly příjemné.
Odvahu mi dodávalo pouze vědomí, že třináct lidí přede mnou prošlo bez úhony, tak proč ne já? Když jsem pak vstoupila na žhavý koberec, vnímala jsem žár, ale nic mě nepálilo. Doteky dohasínajících uhlíků byly příjemné, jako bych se nořila do hřejivého písku.
Když jsem později na pokoji zkoumala svá chodidla, objevila jsem pár nepatrných puchýřků, ale po bolesti ani stopy. Tohle byl pro mě zlomový okamžik. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že strach, který si už předem vytváříme ve své mysli, je většinou zbytečný a neopodstatněný a že mnohem lepší je přistupovat k životu s důvěrou.
Tohle nenadálé poznání pro mě bylo jako pohár živé vody. Mé nadšení však záhy pohaslo u dalšího rituálu, který se odehrával dva dny poté. Tentokrát totiž nešlo o žhavé uhlíky, nýbrž o pořádně ostré střepy. S hrůzou jsem sledovala, jak Josef přivlekl před hotel přepravku plnou prázdných lahví od piva, které zabalil do silného jutového pytle, roztloukl kladivem a potom to nadělení vysypal na igelitovou plachtu položenou na trávníku.
Některé střepy hrozivě trčely přímo k nebi. Tohle nemůže dobře skončit, do toho nejdu. Uhlíky, no prosím, nějaká ta popálenina, z toho se člověk vylíže, ale pořezat si celou nohu? Tady už přestává všechna legrace, odůvodňovala jsem si v duchu, proč se tentokrát spokojím jen s rolí diváka.
Nakonec to ale dopadlo stejně jako s těmi uhlíky. Nechala jsem se strhnout davovým nadšením. Zůstala jsem zase poslední. A tak jsem zvolna vydechla a položila nohu na hrozivě vyhlížející koberec, který by jistě ocenil i zkušený fakír. K mému překvapení jsem prošla úplně lehce a bez jediného škrábnutí. A kdyby jen to. Měla jsem pocit, jako by se střepy pod mýma nohama natočily hladkou stranou nahoru, abych mohla projít bez zranění.
TEST: Máte pro strach uděláno? |
Tenhle zážitek ve mně vyvolal obrovskou euforii. Přešla jsem ještě dvakrát a nakonec jsem si uprostřed plachty několikrát povyskočila a pořádně zadupala. Pod nohama se mi drtilo sklo, aniž by mi způsobilo jediné škrábnutí, a mou mysl pohltil opojný pocit, který říkal: „Svět kolem tebe je bezpečný. Není důvod se bát. Důvěřuj mu a všechno bude v pořádku.“
Nejtěžší zkouška mě však teprve čekala. Pátý den jsme měli absolvovat pády důvěry. Představte si kuchyňský stůl, na něm vysokou židli a na kraji té židle člověka s rukama zkříženýma na prsou, jak po zádech volným pádem padá do náručí lidí, kteří stojí dole pod ním.
Zlaté uhlíky a střepy, pomyslela jsem si zoufale. Tam sice hrozilo popálení nebo pořezání, ale pořád jsi byla na zemi. Popravdě, nikdo z nás se tentokrát do experimentu nehrnul. Vidina pochroumaných končetin, či dokonce zlomeného vazu nám na kuráži nepřidala.
Strach, který si už předem vytváříme ve své mysli, je většinou zbytečný a neopodstatněný
Josef Šálek však nedbal našich vyděšených pohledů, demonstrativně vylezl na židli, sdělil nám potřebné instrukce, pak se k nám otočil zády… a padal. Přímo mezi nás, do našich natažených rukou. Zachytili jsme ho zcela bezpečně, ale ještě několik minut poté jsem cítila, jak se mi třesou kolena.
Všichni jsme se později shodli na tom, že mnohem větší strach jsme měli o toho, kdo padal, než o sebe. Pocit zodpovědnosti za zdraví a život druhého člověka, jemuž jsme reálně čelili při každém dalším pádu, na nás dolehl plnou vahou.
Když jsem vylézala na židli, už jsem se nebála. Položila jsem si ruce na prsa, zavřela oči, zvolna vydechla a padala jako do snu… Okamžik nato jsem přistála do velkoryse nastavené náruče svých spolubojovníků, náruče tak měkké a hřejivé, až se mi dojetím zalily oči slzami.
A můj vnitřní hlas mi šeptal: „Vidíš, jsou lidé, na které se můžeš spolehnout, kteří udělají vše pro to, abys byla v bezpečí, kteří tě mají rádi, s láskou ti nastaví svou náruč a nic za to nechtějí.“ To byla další cenná zkušenost. Celý život jsem byla zvyklá, že mě mé okolí přijímalo s podmínkou, že musím být „ta nejlepší“, že si musím jejich pozornost a lásku zasloužit. Tady jsem zažívala pravý opak. A bylo toho ještě mnohem víc.
Z Řecka jsme odjížděli utahaní a totálně vyčerpaní ze všech těch úžasných zážitků. Zároveň však s nadějí v srdci, kterou jsme si odváželi domů jako vzácný suvenýr.
Je to už pět let a naděje dosud nepohasla. Naopak, ozývá se stále zřetelněji. Cítím ji hlavně ve chvílích, kdy začnou útočit staré strachy. Vím, že tenhle můj vnitřní ochránce a průvodce už mě nikdy neopustí. Ostatně mě nikdy neopustil, byl stále se mnou, jenom jsem o něm nevěděla. Abych ho objevila, musela jsem ho jet hledat.
Před svým strachem neutečemeTerapeut, kouč, odborník na zvládání strachu a zátěžových situací Josef Šálek v životě prošel řadou těžkých momentů, které by většinu lidí srazily na kolena. Všechny zdárně překonal tím, že strach proměnil ve výzvu. Proč se tak děsíme představy, že bychom měli kráčet po žhavých uhlících či střepech? Jsou všechny naše strachy reálné? Jak vy sám čelíte svým strachům? |
