Vyděrači, agresoři, falešné oběti či závistivci a manipulátoři, jedno je pro všechny typické. Nikdy s nimi nevíte hodiny ani dne. Šíří kolem sebe emocionální chaos. Jakýkoli kontakt s nimi vyžaduje ostražitost, ale také jisté zkušenosti. Ti neznalí jim snadno podlehnou a nechají se „vtáhnout do jejich hry“. Jenže vymanit se z patologického vztahu bývá někdy velice těžké, nebo až nemožné.
Toxická rodina
Snad úplně nejhorší je varianta, když se dítě narodí toxickým rodičům. Protože i když bude někde uvnitř sebe cítit, že není úplně normální, když táta pořád křičí a ono musí šlapat na povel, jinak nastane peklo, nebo že máma při každém zazlobení začne brečet a prohlašovat, že jí ničí život, nebude mít do určitého věku možnost poznat, že to má být jinak. Že rodina funguje na jiných principech, bez strachu a vyčítání.
„Naprostá většina dětí bezmezně miluje své rodiče, a to i v případech, kdy se jeden či oba rodiče (nebo jiní lidé, kteří dítě vychovávají) nechovají hezky, či dokonce dítě opravdu nějak fyzicky nebo psychicky zneužívají, zanedbávají a týrají. Dítěti takové chování není příjemné, ale potřeba mít dobrý vztah s maminkou či tatínkem bývá prostě větší,“ vysvětluje psycholog Aleš Neusar, který dodává, že prozření někdy nastává až v pubertě či po založení vlastní rodiny. Nebo taky vůbec. A pak se vzory bohužel často opakují.
Radikální řez
Ale i když cítíte, že žijete v blízkosti toxických lidí, s nimiž vám není dobře, je velmi těžké rozlišit, jestli je lepší se podřídit a snášet ústrky, nebo s nimi raději přetnout kontakt. Obzvlášť, když je to táta, máma, manžel nebo třeba babička…
„Finální konec je těžké určit. Někdy se opravdu stane, že i někdo velmi agresivní či jinak ,toxický‘ prozře a doopravdy se změní. Změna je možná. Jsem optimista. Ostatně, je to má práce. Sám jsem zažil případy s dobrým koncem, kde lidé ani odborníci neviděli šanci na zlepšení. Zároveň ale je třeba si přiznat, že změna není moc častá,“ upozorňuje Aleš Neusar.
Místo konce odstup
„Raději bych mluvil o tom, že není vždy nutné vztah nadobro ukončit, ale je potřeba snažit se toxické chování partnera zastavit. A to co nejdříve. Pokud tam jsou děti, tak je to o to akutnější. A nemusí to být jen hrubé fyzické násilí. I poslouchat každý den, že jsme špatní, je na okamžité vymezení se: ,Takhle ne!‘ upozorňuje psycholog a dodává, že lidí, kteří si ,toxické‘ chování nechají líbit, není málo.
Důvodů je prý celá řada. „Třeba aby nerozbili rodinu. Nebo ze strachu, co se bude dít potom, až se rozejdou či rozvedou. Ze strachu o vlastní existenci, peníze. Z obavy nenávistného navádění dětí proti druhému rodiči nebo ze strachu být sami, bez blízkosti další osoby. Tyto strachy jsou reálné. Ale zůstávat v tak toxickém vztahu je ještě reálnější problém a obvykle se bohužel takové vztahy samy od sebe nezlepšují. Prognóza je spíše špatná, s věkem se navíc naše typické rysy ještě zvýrazňují, extremizují,“ varuje psycholog.
Důstojnost na prvním místě
Chybujeme všichni, proto můžeme mít oprávněnou obavu, že má druhá strana na hněv někdy právo. Jenže to má dle slov psychologa velké ALE! Nikdo totiž nemá právo chovat se ke druhému hnusně, ponižovat ho a trápit. „Pokud jsme udělali něco špatného, tak nám to druhá strana má říct. Ale nikoho to neopravňuje druhému ubližovat. Jestli jsme tak špatní a nelepšíme se ani po opakované urgenci, tak s námi druhá strana nemá být. Zpřetrhání vztahů je někdy nutné, a to i za cenu, že třeba ,zničíme‘ rodinu. Děti se ostatně učí nejvíce nápodobou,“ dodává Aleš Neusar.
„Pokud setrváváte v toxickém vztahu s partnerem kvůli dětem, pak pro ně paradoxně děláte to nejhorší. Nemusíte se hned rozvést, ale je třeba takové jednání zastavit, i za cenu, že budete dočasně nebo navždy bydlet někde jinde. Druhá strana tak může dostat šanci na sobě zapracovat. Možná se opravdu změní, ovšem je potřeba počítat i s opačnou variantou. Ale musíte se vzdálit a chránit sebe i děti před projevy jakékoli agrese a toxicity,“ varuje psycholog.
Přečtěte si na další stránce rozhovor s psychologem.
Změna bolí, proto bývá těžké vydržet, říká Aleš Neusar
Psycholog Aleš Neusar
Je možné dát si nějak do pořádku zlomené sebevědomí, se kterým většinou z takových vztahů odcházíme?
Samozřejmě. Ale je to často cesta na dlouhé měsíce, ne-li roky. Někdy je k tomu potřeba i nějaké vedení, například terapeuta či duchovního. A často bohužel vidím, že klienti odcházejí předčasně, v průběhu procesu změny k lepšímu. Že je pro ně jednodušší zůstat v toxickém vztahu, než se nějak opravdu měnit. Každá změna bolí. Hroutí se vám dosavadní svět. Musíte se leckdy postavit na vlastní nohy. Můžete se bát. Vždy něco ztratíte. Ale beze změn, a často i opravdu velkých a hlubokých, to bohužel nepůjde. A změna není tím, o co usilujete. Změna je jen první krok. Mnohdy ještě těžší je nový, lepší život dlouhodobě udržet.
Aleš NeusarMá soukromou psychologickou praxi, kromě toho působí také na Katedře psychologie v rámci Filozofické fakulty Ostravské univerzity. |
Skutečně platí, že se k nám ostatní chovají tak, jak jim dovolíme?
Ano. Kromě výjimek typu, že nás někdo přepadne v parku. Tam nemáte možnost reagovat na to, co se stalo dříve. Hrozné věci se občas stávají kdekomu. Ale pokud na vás třeba váš partner jednou velmi hnusně křičí a pak se to stane podruhé i potřetí a vás to ničí, potom se na tom podílíte i vy. Jednoduše tím, že s takovým partnerem zůstáváte. Že to nezastavíte a neřeknete: „Tak já jdu ven, tohle nebudu poslouchat!“ Že nepoložíte telefon a nadávky posloucháte dál. Neprohlásíte, že v takovém vztahu už nezůstanete. Nebo že si sice „stěžujete“, ale nikdy se neodvážíte opravdu vzdálit.
Jaká je vůbec hranice mezi empatií, soucitem a tím, že už jsme chyceni a sloužíme manipulátorovi?
Základem dobrého vztahu je láska a respekt. Pokud však děláte něco ze strachu, když neumíte partnerovi něco odmítnout, protože se bojíte následků, pak žijete ve vztahu, který je nemocný. Soucit je v pořádku. Ale ani ze soucitu byste si neměli ničit život, i oběť pro druhé by měla mít svoje hranice. Pak nemá zničený život jen člověk, kterému soucit projevujete (např. když pečujete o někoho blízkého), ale rovnou dva lidé.
Co dělat v případě, že toxické prostředí vytváří kolem sebe třeba náš šéf? Lze se tomu nějak asertivně bránit?
Vždycky je možné se bránit. Ale také musíte mít v hlavě fakt, že se může stát, že „nevyhrajete“. Šéfa může držet „nadšéf“ a může se stát, že nepohrozí šéfovi, ale vyhodí vás. Pokaždé říkám svým klientům nebo lidem v korporátu, že nikdo není nad nimi ani pod nimi. Všichni jsme si rovni na lidské úrovni. Nikdo na nás nemá co řvát, ponižovat nás, něco nám autoritativně nařizovat. Vždycky na cokoliv můžete říci „ne“, ale samozřejmě také za to ponesete důsledky. Nejste otroci. A nejste něčí majetek. Vždy máte možnost se bránit. Někdy třeba i soudem až po vyhození z práce, ale vždy se dá něco dělat (pokud vyhodnotíte, že se tím chcete zabývat). Jestliže má třeba se šéfem podobný problém více lidí, mohou se zaměstnanci také spojit. V mase je síla. Firma si nemůže dovolit ztratit kvůli jednomu špatnému manažerovi celé oddělení spolehlivých pracovníků.
Přečtěte si na další stránce příběh Petry.
Příběh Petry (38): jako odkopnutý pes
„Když se dnes dívám na fotky, kdy jsem se s Tomášem seznámila, říkám si, že jsem byla v životní formě. Jenže jsem si nějakým zvláštním způsobem nevěřila. Navíc jsem oslavila třicítku a hrozně jsem se začala bát, že nestihnu mít děti... Poprvé jsem vlezla na internetovou seznamku a poznala se s mužem, který mi připadal aktivní a schopný. A o děti stál! Jenže i když jsem docela záhy otěhotněla, rodinná idylka se nekonala,“ vypráví svůj příběh Petra, která si varovné příznaky začala uvědomovat bohužel až v těhotenství.
Nájemní smlouva
„I když měl dost velký dům, dlouho odmítal, abych se k němu nastěhovala. Když mi končila nájemní smlouva a už jsem ji pochopitelně nechtěla prodlužovat, přišel s tím, ať se tedy do jeho domu přesunu, ale že podepíšu nájemní smlouvu s ním. Bylo to asi tři měsíce před porodem a myslela jsem si, že je to konec světa. Brečela jsem a absolutně nechápala, co to má znamenat, protože mi došlo, že tak to být nemá,“ zavzpomínala na okamžik, kdy se všechno začalo hroutit. Ačkoliv se nakonec přece jen k otci svých dvou dcer přestěhovala, samozřejmě bez nájemní smlouvy, nikdy se to už nevylepšilo.
Deformovaná realita
Nijak tomu nepomohlo ani narození prvního potomka. „Porod naší první dcery byl sice nádherným zážitkem, ale on mi po něm nebyl schopný dát ani pusu, natož aby mě třeba držel za ruku. Když jsme přijeli domů, vzal si moje auto, protože svoje v té době zrovna neměl. Řekl, že má ve firmě audit, a tři dny byl pryč. Já s novorozenětem zůstala sama v prakticky cizím domě. V obci, kde jsme bydleli, jsem nikoho neznala, navíc mi ani nesmontoval kočárek. Měla jsem pocit, že to snad ani nemůže být pravda. Že jsem se probudila do nějaké noční můry,“ vybavuje si Petra s hořkostí momenty, které měly být paradoxně těmi nejkrásnějšími.
„Od té doby jsem se vnitřně rozložila. Nechtěla jsem si přiznat prohru a všechno snášela a snažila se naklonit si svého „tyrana“. Protože odejít s dítětem po porodu je přece skoro stigma! Jenže čím podřízenější jsem byla, tím děsivěji to gradovalo,“ přiznává.
Peklo k nevydržení
Nakonec už ani podle Petry nebylo kam couvat. „Například mi sebral klíč od domu, abych se nemohla vrátit, když půjdu někam ven. Občas ho přepadaly takové záchvaty agrese a hněvu, že jsem se zamykala s malou Eliškou v pokoji a třásla se hrůzou. Přes dveře se ke mně nesly jeho urážky a nadávky. A pak už jsem se regulérně bála. Byla jsem například strachy bez sebe, když jsem měla pocit, že jsem o trochu více osolila maso na karbanátky. Všechno už bylo scestné, ale já stále nedokázala sbalit kufry a utéct,“ svěřuje se s protichůdnými pocity.
Vyhazov na ulici
Z „vězení“ ji paradoxně nakonec vysvobodil sám Tomáš, protože Petra po roce zjistila, že je znovu těhotná. Na to ovšem zareagoval tak, že jí naházel kufry před barák a ona se musela ještě ten samý den vrátit plačky k rodičům i s malinkou dcerkou.
„Je to strašné, ale několik měsíců jsem žila jakoby v mlze. Jenže ani po porodu druhé dcerky jsem k němu paradoxně nedokázala cítit zlost a nenávidět ho. Pořád jsem měla tendenci vztah lepit, doufat, malovat si realitu narůžovo. Až v momentě, kdy jsem si s dětmi našla vlastní bydlení a potom se i vrátila do práce, jsem konečně prozřela. Už mi bylo jasné, že nic na světě není cennější než to, abych byla psychicky silná a moje děti v bezpečí,“ uzavírá svůj příběh Petra.
Kdo je toxický člověk?Může to být násilník, gambler, narkoman, alkoholik. Ale také navenek spořádaný člověk. Podle Aleše Neusara se toxicita projevuje často i jen jemnými, nenápadnými, ale přitom velmi hlubokými formami týrání. Proto také může být obtížné si jí vůbec všimnout. Může se projevovat pohrdáním, hezkým chováním pouze za „něco“, nerespektem k našim hranicím, pomluvami, ponižováním, dáváním a odebíráním „lásky“, mlčením, nereagováním, lhaním, ničením věcí, zastrašováním, vyhrožováním, nálepkováním, že jste vadní, patříte do blázince, manipulací, naváděním dětí proti vám, odebíráním peněz na domácnost a podobně. Možností a forem týrání je nepřeberně mnoho. |
