Inkluze po česku to ale podle ní nevyřeší. Vzor bychom prý mohli najít v irském školství.
Brzy poté, co Lucie Bařinová ukončila studium na pedagogické fakultě, začala učit a k dětem s autismem či jinými vývojovými poruchami přistupovala spíš jako „profík“, který znal různé metody, jak s nimi pracovat, z učebnic a přednášek na fakultě.
Nedlouho po svatbě otěhotněla a jako každá budoucí máma se těšila, že bude mít krásné, zdravé a nadané dítě. Přestože porod trval více než osmnáct hodin, chlapeček, kterému dali jméno Daniel, přišel na svět zdravý. Po roce a půl však začali rodiče pozorovat, že se jejich dítě nevyvíjí tak, jak by mělo. Lucii se začal hroutit svět.
„Měla jsem za to, že se takové věci stávají jen těm, kteří jsou určitým způsobem trochu zvláštní, žijí podivný život, prostě dělají něco špatně,“ vypráví šestatřicetiletá žena. Ubíhaly dny, týdny, měsíce a mladá maminka se nemohla s krutou pravdou smířit. K prvotní diagnóze jejího syna se přidružovaly další.
„Až čas a paradoxně můj nemocný syn mě naučil, že musím odhodit pýchu a předsudky, aby mě ta otevřená rána tolik nebolela. Ano, můj syn je dítě postižené, dítě, které se možná nikdy nenaučí číst a psát. Dnes už ve mně to slovo nevzbuzuje tak silný odpor a nenávist..., asi to tak mělo být,“ říká smířeně Lucie. A právě proto, že zažívá bolest jako matka, dokáže se vžít do pocitů postižených dětí, které učí.
Cesta do vytouženého Irska
Lucii, jejíž syn letos oslavil osmé narozeniny, se nedávno naskytla příležitost navštívit některou zemi Evropské unie, aby zjistila, jak přistupují k postiženým dětem tam. A protože ji to už od dětství táhlo do Irska, její volba byla jasná.
„Znáte to. Nevíte sice, proč vás právě tato země tak láká, ale chcete ji poznat. Je to na první pohled zdánlivě neopodstatněná touha, ale dnes už věřím, že i ta může ve svém důsledku splňovat vyšší cíle,“ myslí si.
Při podávání projektové žádosti, ve které se zaměřila mimo jiné na inovativní metody a přístupy k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami, oslovila téměř tisíc irských škol s prosbou o spolupráci. Došlo jí jen pár odpovědí, většinou takových těch ze slušnosti ve stylu „Děkujeme, zajímavé, ale...“. Jako úplně první se jí ozvali z jedné základní školy přímo v Dublinu. Neváhala a plná očekávání do Irska odjela.
„Vím, že jako učitelka bych se měla v době, kdy se do škol zavádí tolik propíraná inkluze, o tuto problematiku zajímat, avšak při mém rozhodování byla klíčová hlavně moje role matky,“ přiznává.
Sní o české Sinead
Lucie strávila na dublinské škole pět dní. Specializovaná hodina, kterou navštívila, jí vyrazila dech. Poznala tam totiž učitelku Sinead - nadšenou, odhodlanou, zapálenou pro svou práci. Od té doby sní o tom, že jejího syna bude učit někdo takový, jako byla právě Sinead.
Lucie Bařinová pracuje na projektu, který se zabývá hledáním funkčního modelu v integraci žáků, nazvala Jiní a přece stejní.  |
Ve třídě byly kromě Sinead další tři pedagogické asistentky, z nichž každá měla v péči jedno dítě. Ve třídě bylo tedy více dospělých než dětí – jedna učitelka, tři pedagogické asistentky a tři žáci.
„Autističtí žáci jsou na speciální hodinu několikrát týdně stahováni ze svých kmenových tříd. Používají piktogramy, strukturovanou práci v boxech, vizualizaci, nápodobu, cvičení pro rozvoj jemné motoriky, zpěv nebo hru na hudební nástroje,“ vyjmenovává. To, co ji ale zaujalo nejvíc, byl lidský přístup. „Prostě pozitivní síla, myšlení a víra, která u nás v Čechách tak často chybí,“ dodává.
Zřejmě to tamní ředitel Patrick Courtney z Lucie vycítil, protože jí neustále kladl na srdce, ať myslí pozitivně. Doporučoval jí také, ať žáky s postižením neupozorňuje na jejich chyby a nevhodné chování. „Děti tam totiž za přestupky nekárají, jen jim lehce naznačují, že to není správné. Nenápadně jim předkládají žádaný vzorec chování,“ osvětluje.
Kantoři v Irsku mají podporu a uznání
Český učitel nemá podle Lucie v porovnání s irskými kolegy náležitou podporu a uznání. Takový resource teacher je v některých tamních školách samozřejmostí. Stará se o přípravu materiálů pro žáky tak, aby odpovídaly jejich aktuálním potřebám.
„Nemusí se věnovat přípravě vyučovacích hodin, klasifikaci, dozorům, ani administrativě. Má tak dostatek času a prostoru k tomu, aby se připravil na hodinu s konkrétním žákem a věnoval se mu v té oblasti, které jeho postižení vyžaduje,“ konstatuje Lucie. V irských školách je zaveden také takzvaný team teaching, což je týmová výuka, kdy se na jedné vyučovací hodině běžně podílí až čtyři vyučující. Každý z nich má na jednu skupinu žáků vyhrazený určitý čas, všechny skupiny se u každého učitele v průběhu hodiny vystřídají.
„Mezi kolegy musí fungovat výborná vzájemná podpora, spolupráce a komunikace. A pokud někdo v Česku namítne, že zaplatit tolik učitelů je velmi finančně náročné, ať si přizve do výuky jako pomoc rodiče. Tak chytře nám radili učitelé v Irsku,“ zdůrazňuje Lucie
Usměvavý ředitel krmí hladové děti
Škola, kterou Lucie navštívila, byla v relativně nebezpečné části Dublinu. „Setkáte se tady s častými zásahy policie, pouličními gangy, prý se tu i střílí. Mezi žáky je dost vysoký podíl nejen dětí s postižením, ale i těch, jejichž rodiče doma často chybí. I tam jsou matky samoživitelky, některé dokonce drogově závislé, otcové nemají práci, poměrně hodně dětí je z imigrantských rodin, nejčastěji z Rumunska,“ vypočítává Lucie s tím, že některé děti chodí do školy hladové, některé v chladném sychravém počasí bez bundy, některé ani neví, co je to společná večeře, a to nejen proto, že rodiny nemají, co by na stůl daly, ale i proto, že doma žádný stůl nemají.“
Všechna tato příkoří se jim snaží podle Lucie vynahradit škola. „Téměř každé ráno vítá děti ve dveřích školy přívětivý a usměvavý ředitel, který se snaží rodičům podat ruku, prohodí s nimi pár slov a hladovým dětem nabízí jídlo,“ dodává Lucie a zdůrazňuje, že se nejednalo o školu, která by se specializovala na děti s postižením, ale o školu běžnou podporující zavádění integrace.
Integrace za každou cenu nemá smysl
Je to už víc než měsíc, co se Lucie vrátila zpět do své české kmenové školy. A zamýšlí se nad tím, jak irský vzorec výuky vnést do českých poměrů. Podporuje integraci žáků, pokud vidí, že integrovaný má šanci zapojit se do výuky běžného typu, ale nevidí smysl v integraci za každou cenu.
„Sama ve své praxi zažívám pocity, které bych přirovnala ke stavům bagristy, kterému nařídili, aby vykopal nedozírný kanál za dvakrát kratší čas než obvykle a dali mu k tomu jen lopatu,“ srovnává. Český učitel je podle ní zavalen hromadou papírů a často nesmyslných nařízení, se kterými si často nevědí rady ani odborná pracoviště. „Máme se ještě hodně co učit,“ uzavírá Lucie své úvahy a věří, že jednou bude jejího syna učit česká Sinead.
