Nedávno jste se vrátila z Ukrajiny. Co jste tam dělala?
Na Ukrajině jsem byla fotit několikrát. Předtím, než tam válka vůbec vypukla, i během ní. Ale tentokrát jsem spíš byla v roli humanitární fotografky. Vezli jsme v dodávce materiál pro seniory, kteří v místech konfliktu zůstali víceméně bez pomoci. Jejich rodiny před válečným běsněním utekly, protože se bály o děti. Ale starší lidé velmi často nechtěli odejít, pouto a láska k tomu místu byly příliš velké. Nedovedli si představit, že by měli žít někde jinde. Nebo už neměli sílu na to, aby se vláčeli a trmáceli někam do bezpečnější zóny. My se jim snažili obstarat pomoc. Vezli jsme speciální výživy, masti na proleženiny a podobně. Byli jsme tam i kvůli projektu, na němž spolupracujeme pod hlavičkou Českého červeného kříže nejen s mým mužem Andrejem, ale také s popáleninovou klinikou v pražské vinohradské nemocnici. Je zaměřený na péči o jizvy.
My jsme se podobnému projektu zaměřenému na popáleninové jizvy věnovali i u nás. Ovšem pak nám došlo, že právě v důsledku válečného běsnění je na Ukrajině jizev – a nejenom po popáleninovém traumatu – mnoho. Takže jsme začali pracovat na kampani, kde vysvětlujeme, jakým způsobem se o jizvy starat. Byli jsme v Chersonu (město na jihu Ukrajiny, pozn. red.), kde je to velmi potřeba, dodnes tam lidé na vlastní kůži zažívají situace, kdy jim raketa vletí do baráku.
Zdálky jsem viděla, jak žena ve vysokém stadiu těhotenství upadla a lidé po ní začali šlapat. Křičela. Přiběhl k ní fotograf, a místo aby jí podal ruku a pomohl, stoupl si nad ni a začal ji fotit.
