To si:
1. Koupíte pytlík želé hadů (oříškovou čokoládu, bramborové lupínky, a pokud plánujete horor, klidně i lahev vizoura).
2. Přibalíte odvahu: všichni se tak nějak bojíme promítnout si pravdu!
3. Najdete ve svém domově nejpohodlnější židli, zhasnete, zavřete oči a zašeptáte magické zaklínadlo: „Vše, co teď uvidím, se neděje mně, ale nějakému herci.“ Cizím se totiž, jak je všeobecně známo, radí nejlépe, a navíc se při šťourání v soukromí druhých nebojíme zadních projekcí ani spodních proudů.
Pak už následuje film sám. Chroustáte bonbony a v obzvlášť vypjatých scénách si vytrvale opakujete: „Za rok se jim budu divit a za deset smát.“
Málem bych zapomněla. Hlavní fór je ve správně zvoleném titulku. Třeba: Dáma, která v padesáti dostala nečekaně padáka z práce. Nebo: O ženě, která chce strašně moc dítě, ale pořád tak nějak nemá s kým.
Dát filmu dobrý název je z celé akce téměř nejdůležitější. Když totiž paní, která chce mimino, pojmenuje dílko: „Jsem nešťastná, protože mi páchnou nohy“, tak pak samosebou uvidí film o všelijakých deodorantech a odsmraďovačích končetin. Což je sice prima, ale na konci filmu je na tom úplně stejně jako před jeho začátkem.
Vím o tom své. Dlouhá léta jsem chodila do kina na drama: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, proč jsem v zemi zdejší nejtlustší a nejhnusnější!“ Tedy já si myslela, že jde o drama! Moje víra, že kdybych měla blonďatější vlas, hubenější stehna a placatější zadek, dýchalo by se mi líp, byla naprosto neochvějná. Ve skutečnosti mě dusilo něco úplně jiného. Skutečný film mého života se totiž jmenoval Kráska a zvíře. Žánr: něco mezi komedií, tragédií, přírodopisným filmem ze života predátorů a Matrixem.
Ten film je o slečně, která celé dětství přes maminčino důrazné varování hledala svého otce. Spřádala pro něj uvěřitelné omluvy, proč není tam, kde měl být. A pak nastal okamžik O a setkání S. Bylo jí dvacet pryč a cesta do Paříže spolkla veškeré její studentské úspory.
Vyčlenil ji čtyři minuty svého času. Nejprve jí perfektní francouzštinou sepsul, že ta její perfektní není. A pak dodal cosi o tom, že slečna je neuskutečněný potrat, a tedy problém matky, ne jeho. A že nemá čas, zato má svoji rodinu, do které slečna nepatří, protože... Ale to už je prostě jedno.
Připadá vám to strašné? Bylo to strašné. Dvacet let iluzí v háji! Jak že to řekl italský psychoanalytik Luigi Zoja, když se na něj obracely smutné matky s otázkou: „Odkud se bere ta zvláštní magnetizující síla? Proč co svět světem stojí děti po otcích pátrají, i když pro ně nehnuli ani prstem?“ Podle Zoji jde o mnohem víc než jen o určení biologického rodičovství. Otcův vztah k dítěti vyplývá z mužské možnosti volit: když se muž rozhodne pozitivně, stane se otcem.
Když negativně, vrací se ke zvířecím zvykům. Ale kdo by chtěl být potomkem zvířete? A dítě vždycky citlivě vnímá, jestli je jeho otec vyvolil.
Slečna, dcera ,zvířete‘, dva roky nepřetržitě brečela.
Pořád dokola se ptala, co vlastně dělala špatně, že mu nebyla dost dobrá. Po těch dvou letech si utřela slzy a kapitolu definitivně uzavřela. Samozřejmě, že v té době nemohla tušit, že právě rozhodla o celé své příští budoucnosti. Znám řadu žen zavržených otci, které si ještě ve čtyřiceti ničí přítomnost i budoucnost marnou touhou po spravedlivě vyrovnaných účtech. Studovaly vysoké školy, hubnuly, draly se o ředitelské posty, zakládaly firmy. Nic jim nebylo dost obtížné... jen aby si jeho zájem a lásku zasloužily. Tak nějak jim uniklo, že to ON si nezaslouží je. Že investovat city do někoho, kdo o nás hluboce nestojí, je zbytečným plýtváním času. Že vyrovnané účty mezi rodiči a dětmi neexistují a boží mlýny melou pomalu a podivně.
Takže co? Takže nic. Špatného otce si samy nevybíráme, ale všechny ostatní chlapy už ano. To, co jsme, do toho nás vtahuje nejenom osud, ale i naše vůle. Tedy pokud si pouštíme v hlavách ty správné filmy!
1. Koupíte pytlík želé hadů (oříškovou čokoládu, bramborové lupínky, a pokud plánujete horor, klidně i lahev vizoura).
2. Přibalíte odvahu: všichni se tak nějak bojíme promítnout si pravdu!
3. Najdete ve svém domově nejpohodlnější židli, zhasnete, zavřete oči a zašeptáte magické zaklínadlo: „Vše, co teď uvidím, se neděje mně, ale nějakému herci.“ Cizím se totiž, jak je všeobecně známo, radí nejlépe, a navíc se při šťourání v soukromí druhých nebojíme zadních projekcí ani spodních proudů.
Pak už následuje film sám. Chroustáte bonbony a v obzvlášť vypjatých scénách si vytrvale opakujete: „Za rok se jim budu divit a za deset smát.“
Málem bych zapomněla. Hlavní fór je ve správně zvoleném titulku. Třeba: Dáma, která v padesáti dostala nečekaně padáka z práce. Nebo: O ženě, která chce strašně moc dítě, ale pořád tak nějak nemá s kým.
Dát filmu dobrý název je z celé akce téměř nejdůležitější. Když totiž paní, která chce mimino, pojmenuje dílko: „Jsem nešťastná, protože mi páchnou nohy“, tak pak samosebou uvidí film o všelijakých deodorantech a odsmraďovačích končetin. Což je sice prima, ale na konci filmu je na tom úplně stejně jako před jeho začátkem.
Vím o tom své. Dlouhá léta jsem chodila do kina na drama: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, proč jsem v zemi zdejší nejtlustší a nejhnusnější!“ Tedy já si myslela, že jde o drama! Moje víra, že kdybych měla blonďatější vlas, hubenější stehna a placatější zadek, dýchalo by se mi líp, byla naprosto neochvějná. Ve skutečnosti mě dusilo něco úplně jiného. Skutečný film mého života se totiž jmenoval Kráska a zvíře. Žánr: něco mezi komedií, tragédií, přírodopisným filmem ze života predátorů a Matrixem.
Ten film je o slečně, která celé dětství přes maminčino důrazné varování hledala svého otce. Spřádala pro něj uvěřitelné omluvy, proč není tam, kde měl být. A pak nastal okamžik O a setkání S. Bylo jí dvacet pryč a cesta do Paříže spolkla veškeré její studentské úspory.
Vyčlenil ji čtyři minuty svého času. Nejprve jí perfektní francouzštinou sepsul, že ta její perfektní není. A pak dodal cosi o tom, že slečna je neuskutečněný potrat, a tedy problém matky, ne jeho. A že nemá čas, zato má svoji rodinu, do které slečna nepatří, protože... Ale to už je prostě jedno.
Připadá vám to strašné? Bylo to strašné. Dvacet let iluzí v háji! Jak že to řekl italský psychoanalytik Luigi Zoja, když se na něj obracely smutné matky s otázkou: „Odkud se bere ta zvláštní magnetizující síla? Proč co svět světem stojí děti po otcích pátrají, i když pro ně nehnuli ani prstem?“ Podle Zoji jde o mnohem víc než jen o určení biologického rodičovství. Otcův vztah k dítěti vyplývá z mužské možnosti volit: když se muž rozhodne pozitivně, stane se otcem.
Když negativně, vrací se ke zvířecím zvykům. Ale kdo by chtěl být potomkem zvířete? A dítě vždycky citlivě vnímá, jestli je jeho otec vyvolil.
Slečna, dcera ,zvířete‘, dva roky nepřetržitě brečela.
Pořád dokola se ptala, co vlastně dělala špatně, že mu nebyla dost dobrá. Po těch dvou letech si utřela slzy a kapitolu definitivně uzavřela. Samozřejmě, že v té době nemohla tušit, že právě rozhodla o celé své příští budoucnosti. Znám řadu žen zavržených otci, které si ještě ve čtyřiceti ničí přítomnost i budoucnost marnou touhou po spravedlivě vyrovnaných účtech. Studovaly vysoké školy, hubnuly, draly se o ředitelské posty, zakládaly firmy. Nic jim nebylo dost obtížné... jen aby si jeho zájem a lásku zasloužily. Tak nějak jim uniklo, že to ON si nezaslouží je. Že investovat city do někoho, kdo o nás hluboce nestojí, je zbytečným plýtváním času. Že vyrovnané účty mezi rodiči a dětmi neexistují a boží mlýny melou pomalu a podivně.
Takže co? Takže nic. Špatného otce si samy nevybíráme, ale všechny ostatní chlapy už ano. To, co jsme, do toho nás vtahuje nejenom osud, ale i naše vůle. Tedy pokud si pouštíme v hlavách ty správné filmy!
