Smiřme se s tím, že časy, kdy dnešní generace čtyřicátníků a padesátníků mrskla po příchodu ze školy aktovkou do kouta a do večera běhala s ostatními dětmi venku, jsou pryč. Dříve mezi největší tresty patřilo dostat „zaracha“, dnes se rodiče bojí pouštět děti ven bez dozoru.
Dětem samotným se logicky ven nechce, protože tam nikdo není. Všichni totiž – pokud vůbec – sportují organizovaně v oddílech a kroužcích. A tady začíná kámen úrazu.
Analýza Tomáše Periče z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze je výmluvná. Za organizované sportování se platí. Sportovní aktivity financují podle Tomáše Periče až z osmdesáti procent rodiče a podle druhu sportu jde o stokorunové až desetitisícové částky.
Výsledkem je, že děti z méně vzdělaných a chudších rodin sportují výrazně méně než děti rodičů s vyššími příjmy. Tím, jak se sociální nůžky rozevřely, dochází mezi českými dětmi k extrémům. Buď sportují nadměrně, nebo téměř vůbec.
Je prokázáno, že menší děti, které potřebují na kroužky doprovázet, sportují pravidelně a častěji, pokud jsou pro ně vhodné oddíly a kluby vzdáleny do tří kilometrů.
Výzkumy dále ukazují, že zejména děti ve věku prvního stupně základní školy se pravidelně hýbou, pokud mají hřiště, plavecký bazén nebo jiné možnosti vyžití vzdálené od domova maximálně kilometr.
V momentě, kdy rodiče řeší složitější logistiku a musí potomky po kroužcích vozit autem, nebo je doprovázet městskou hromadnou dopravou, dochází k další selekci podle finančních možností rodiny.
V solventnějších rodinách často dětem taxikaří matky, které jsou v domácnosti, případně si rodina na rozvoz dětí po kroužcích najímá chůvy. V chudších rodinách – pokud si jeden z rodičů nemůže dovolit zkrácený úvazek, nebo nedisponují zdarma pomáhajícím příbuzenstvem – toho děti do deseti let mnoho nenasportují.
Fakta, smutek, nadějeFakulta sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně prozkoumala od roku 2015 pět tisíc učňů i studentů středních škol ve věku 15 až 17 let na území Moravy. Součástí bylo sledování výšky, váhy i podílu svalové hmoty všech zúčastněných. Dále se zjišťovalo, jak často a jestli vůbec se děti stravují ve školních jídelnách, jestli jedí ve fastfoodech, zkoumalo se také vzdělání rodičů a jejich příjmy. Výsledky jednoznačně ukázaly, že: 1. Děti z vysokoškolsky vzdělaných rodin jsou vyšší a štíhlejší než děti rodičů se základním vzděláním a výučním listem. 2. V rodinách střední a vyšší vrstvy většina dětí pravidelně sportuje a pravidelněji jí. Ty z větších měst umějí častěji lyžovat a téměř všechny umějí plavat. 3. Naopak děti z chudších poměrů jsou fyzicky méně aktivní, nechodí na obědy, jedí bílkoviny horší biologické kvality a rodiče tolik nehlídají pravidelnost jejich stravování. Nepřipravují jim svačiny, mají výpadky v placení obědů. 4. Děti z chudších rodin jsou obecně silnější a menší. Z výzkumu vyplynulo, že docházka na školní obědy – nebo jakékoliv obědy vůbec – s růstem souvisí. Snižování výšky u dívek pak ovlivňuje držení diet, které přichází s nástupem puberty. |
Jenže právě v období mezi čtvrtým a desátým rokem je pohyb pro rozvoj dítěte zcela zásadní a navíc se utváří jeho celoživotní vztah ke sportu. Je to stejné jako s cizími jazyky: co se nenaučíte v dětství, v dospělosti můžete sice dohnat, ale s mnohem větší námahou. V deseti letech si už dítě dojede a dojde samo, jenže když dosud nikam nechodilo, rozpohybovat ho je složitější.
Budiž chvála všem školám, které organizují mimoškolní sportovní aktivity a pronajímají hřiště či tělocvičny různým oddílům, takže děti mohou sportovat rovnou po vyučování bez složitého cestování. Kázat uštvané samoživitelce, na kterou se zaměstnavatel škaredí, když potřebuje ve čtyři odpoledne svištět pro dítě, že jde o věc priorit, není fér. Někdo prostě každý den vozit děti přes celé město nemůže.
Bez peněz na lyže a koně nelez
Je veřejně vyslovovaným tajemstvím, že se sporty začaly dělit na ty pro bohaté a ty pro chudé. Pražskou čtyřčlennou rodinu – pokud na horách nevlastní chalupu, nebo tam nemá prarodiče – vyjde zimní lyžařský víkend v Krkonoších nebo na Šumavě na čtyři až pět tisíc. A tak si dítě z chudších poměrů často stoupne na lyže poprvé na školním lyžařském výcviku. Pokud mu jej rodiče zaplatí. O závodění nemůže být pochopitelně ani řeč.
Z některých aktivit se pomalu, ale jistě stávají sporty statusové a kastovní. Ke správné vizitce potomka z lepší rodiny patří, že lyžuje a hraje tenis. Kluci se věnují hokeji, holčičky chodí na balet a jezdí na koni. V létě samozřejmě surfují na moři, případně jachtaří.
Hmotnost dítěte je vizitkou postavení rodiny
Řekněme si to na rovinu. Mezi různými společenskými vrstvami panují určitá nevyřčená pravidla. Jedno z nich zní: „Tlusté dítě mají jenom ti chudí.“ Porozhlédněte se po rodinách střední a vyšší vrstvy – manažerů, podnikatelů, právníků, zkrátka lidí, kteří neobracejí každou korunu. Obézní dítě tu najdete, jen když je jeho nadváha vázána na onemocnění. A to i v případě, že sami rodiče s kily navíc bojují.
Všichni se zaklínáme nepovrchností, bezpodmínečnou láskou a tolerancí k osobnosti dítěte, ať vypadá jakkoliv. Přesto mít dítě s nadváhou je v určitých kruzích společenské faux pas. Jakýsi důkaz rodičovského selhání, nedostatečné péče. Nehoní ho do sportu a ignorují zdravé stravování, i když na to v rodině prostředky jsou.
Bohužel nejde o výmysl. Když vedle sebe postavíte třídu studentů výběrových gymnázií a třídu stejně starých žáků odborných učilišť, vidíte rozdíly ve váze na první pohled. Proč? Protože na učiliště v současnosti přicházejí děti ze sociálně slabšího prostředí, kde je jediným stravovacím kritériem co největší množství za co nejméně peněz.
Rohlík s máslem k snídani vyjde levněji než jogurt s müsli. Krupičná kaše k večeři nestojí tolik jako pstruh. Párek v rohlíku k obědu je o půlku levnější než to nejlevnější menu v restauraci nebo i jídlo ve školní jídelně. Děti z chudších rodin dostávají rovněž k svačině „prázdné kalorie“ a na obědy často vůbec nechodí.
Blýskání na lepší časy
Naštěstí už spousta lidí pochopila, že heslo „všechno vyřeší neviditelná ruka trhu“ je v některých oblastech jistá cesta do pekel. Výchova dětí není prodej nemovitostí nebo lokomotiv, ale dlouhodobý, mnohaletý proces. Škody napáchané z krátkozraké hamižnosti se napravují roky.
I ti největší pragmatici a necitové už zjistili, že děti, které se jen tak poflakují, v horším případě berou drogy, nebo nevybouřenou energii nasměrovávají k vandalismu, společnost ohrožují. Že ji ve finále vyjdou dráž, než když se podpoří sokolovna nebo fotbalový oddíl, aby se v něm mohly vyblbnout i děti chudých samoživitelek. Počet sportovních talentů, které vydělávají oddílům i dalším na ně se nabalujícím lidem peníze, je totiž příliš omezený.
Plus se přidávají opravdoví sportovci tělem a duší, kteří sport vnímají jako životní styl a radost. Úplně obyčejně lidsky jim je líto, že některé děti v rozvoji limitují výdělky rodičů. A tak přibývá oddílů, ale i trenérů, které baví věnovat se drobotině za přijatelný symbolický peníz (co je úplně zadarmo, toho si rodiče neváží).
Nejdůležitější – a to naučí děti i rodiče právě zmiňovaný sport – je nevzdat se a hledat, i když jsou podmínky svízelné.
Co můžeme pro kondici svých dětí udělat i bez peněz1. Jděme jim příkladem. Nesportující rodič, který neudělá krok pěšky, může po dítěti těžko chtít, aby se jelo radostně projet na kole, aby ráno vstávalo na plavecké tréninky nebo „se neulejvalo“ z házené. Už pětileté dítě vnímá, že si vytížená maminka aspoň jednou týdně odskočí rozhýbat na aerobik. A pak slyší, jak o tom doma mluví. Že si vyčistila hlavu a skvěle se protáhla. I procházka se psem, kterou dítě absolvuje s rodiči, ho k aktivnímu pohybu nasměruje stokrát líp než rodičovské fandění olympionikům u televize v leže na gauči. 2. Nevozme je všude autem! Skloubit práci a kroužky, zvlášť když jsou v rodině děti různého věku, je logisticky náročné. Ale zkuste si představit, co by se stalo, kdyby vám najednou auto (či dvě, která máte v rodině) někdo ukradl. Děti by přestaly chodit do školy i do zájmových kroužků? Asi ne. Prostě by se hledalo jiné řešení včetně toho, že si kroužky začnou obíhat samy. „Čas máme na to, na co si ho opravdu chceme udělat,“ říká psycholog Ján Praško. Je to úplně stejný případ, jako když tvrdíme, že nejde přibrzdit pracovní tempo – pak si zlomíme nohu, ležíme v nemocnici a zjistíme, že se svět točí dál i bez nás. 3. Nemluvme o sportu v souvislosti s kariérou. Všechno, kolem čeho se točí peníze, přitahuje pozornost. Tenistka Petra Kvitová vám však řekne, že ji nebo její rodiče nikdy ani nenapadlo, že by se tenisem živila. Prostě ji sport ohromně bavil a k profesionalizaci se přehoupl přirozenou cestou, až když byla starší a lepší. |
