Po dvou dnech strávených v holobytě jsem se rozhodla, že musím odejít na nějaký čas k rodičům, dokud tady aspoň nepoteče voda...
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Musela jsem se učit na zkoušky, na státnice a v neposlední řadě dokončit diplomovou práci. Vše zdárně dopadlo a já se mohla konečně v klidu těšit na miminko.
Ještě jsem před sebou měla dva měsíce těhotenství. Tak jak jsem se předtím stresovala, tak jsem si nyní užívala volno a byla v klidu. Samozřejmě nervózní, asi jako každá prvorodička, příšerné vedra mě taky zmáhaly a já už jsem nevěděla, jak se posadit či položit, ale měla jsem konečně čas si mrňouska v bříšku užívat.
Termín jsem měla 5.8. Vzpomínám si, že když jsem byla poprvé na ozvech v nemocnici Ostrava - Poruba, kde jsem chtěla rodit, zrovna malovali, a tak jsem dostala od sestřičky nakázáno, že musím ještě vydržet. Doslova řekla: "Chcete rodit u nás? Tak to dejte nohy nahoru a držte to.":-)
Dny plynuly a mimčo nikde. 10.8. mi v nemocnici naměřili vysoký tlak a rozhodli, že si mě tam nechají.
Pro mě to byl šok, vše, co jsem si naplánovala, tak jak nám to řekli na kurzu, bylo pryč. Těšila jsem se, jak budu doma do poslední chvíle a do porodnice pojedeme až už bude skutečně čas. Jenže vše bylo najednou jinak.
V porodnici jsem strávila jednu bezesnou noc na pokoji s rizikově těhotnými a ráno mi doktor na vizitě oznámil, že už není na co čekat, a tudíž mi začnou porod vyvolávat.
Přestěhovala jsem se na pozorovací pokoj, kde jsem po zavedení prostaglandinu čekala, co se bude dít - a kdy vůbec. Naštěstí mi už za hodinku začaly stahy, které brzy přicházely v intervalu 5-minut, a tak lékař rozhodl, že mě přemístí na porodní pokoj. Tady mi hned po klystýru praskla voda a pak už to šlo ráz naráz.
Říká se, že vyvolávaný porod je rychlejší, ale bolestivější. Nemůžu sice srovnávat, ale moje bolesti stály za to. Chtěla jsem epidurál, ale než stačila přijít paní doktorka z ARA, tak už bylo pozdě ho dávat. Nakonec jsem dostala alespoň nějakou injekci proti bolesti. Naříkala jsem, že už chci tlačit, ale porodní asistentka mi to zakázala, že ještě nejsem dost otevřená. A pořád mi připomínala, ať dýchám, to se jí ale lehce řeklo...
No, za chvíli!!! usoudila, že už teda opravdu rodím a do pokoje se najednou nahrnulo plno doktorů. Malý byl naštěstí rychle venku - po pěti hodinách - a já jsem za to ráda. Velkou oporou mi byl manžel, který byl u mě poslední hodinku a držel mě za ruku.
Hned jak se malý narodil, dávali mu kyslík - měl omotanou šňůru kolem krku. Během chvilky byl ale v pořádku a mě pohled na něj ulehčoval následné šití, které nebylo zrovna nejpříjemnější. Nástřih byl ale zřejmě nezbytný - malý měl 4,25 kg...Narodil se v den mého svátku - 11. srpna. Tak to osud nakonec krásně zařídil :-)
Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná, malého mi na mou žádost dali hned druhý den na pokoj, do té doby mi ho jen nosili na kojení. Já jsem jim totiž řekla - klidně mi ho tady už dejte, vždyť je hodný, pořád jenom spinká...To jsem však ještě netušila, jak šeredně jsem se spletla.
Ještě ten den jsem ho od šesti do půlnoci střídavě kojila a utěšovala, ale malý jen řval a řval. Sestřička mi ho k nim vzít nechtěla, protože už měli plno. Po půlnoci jsem ji však uprosila a myslela si, že už si konečně na chvilku zdřímnu. Podlamovaly se mi totiž slabostí kolena.
Moje spolubydlící však měla dítko u sebe, a tak to bylo veselé. Požádala jsem o něco na spaní, ale řekli mi, že pokud kojím, tak mi nic dát nemůžou. Musím přiznat, že únava byla šílená a já už byla ke konci tak vyčerpaná, že už jsem ani nemohla spát. Strašně moc jsem se těšila domů a poslední noc před propuštěním strávila na nadstandardu, aby se mnou mohl být manžel, a tak mi s malým pomohl. Snažil se, ale když se mi přiznal, že doma pracuje i v noci, aby stihl natřít futra, než se vrátíme, myslela jsem, že ho v tu chvíli asi zabiju - měla jsem na něj šílený vztek, že zrovna když potřebuju, aby byl fit, tak se mu klíží oči. Nakonec se všechno zvládlo, ale dovedete si asi představit, jak mi tehdy bylo.
Na závěr bych chtěla zdejší sestřičky moc pochválit za úžasnou péči o maminky i o miminka. Za jejich nezměrnou trpělivost a ochotnou radu s čímkoli jsme si nevěděly rady. To je totiž v takových chvílích k nezaplacení.
| JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
