Angela Merkelová si vysloužila celosvětový respekt a uznání nejen tím, že s klidem překonala několik krizí. Finanční, dluhovou i koronavirovou. Ta nejvýbušnější z nich, uprchlická, přišla v jejím třetím volebním období v roce 2015. Tehdy učinila jakožto kancléřka své první a dosud jediné emocionální rozhodnutí.
Při pohledu do očí malé syrské dívky se rozhodla otevřít uprchlíkům německé hranice, aniž by se obtěžovala konzultovat tento zásadní krok se svými evropskými partnery. „Zvládneme to,“ vzkázala tehdy Němcům.
Pro některé tak zůstala „posledním skutečným lídrem svobodného světa,“ od jiných (zejména populistů ze zemí východní Evropy, ale i ze samotného Německa) se dočkala tvrdé kritiky. „Nejhorší rozhodnutí, jaké kdy evropský lídr v moderních dějinách udělal. Jako politička je vyřízená,“ prorokoval tedy brexitář Nigel Farage. A tak jako již mnohokrát, i tentokrát se mýlil.
Obrana věcí lidských
Merkelová a spolu s ní celé Německo se v očích světa stalo skutečnou ukázkou křesťanství, zatímco v ulicích německých měst někteří občané skandovali Merkel muss weg (Merkel musí odejít). O azyl v zemi požádalo mezi lety 2015 a 2019 téměř dva miliony lidí.
S odstupem času se i přes problémy s ní spojené dá říci, že integrace většiny z nich byla úspěšná. Více než 10 tisíc imigrantů studuje na německých vysokých školách, polovina ze všech nově příchozích pracuje a platí daně. Více než 80 procent nezletilých uprchlíků cítí silnou příslušnost k německému národu a rádo tráví čas a německými spolužáky. Kriminalita v Německu od roku 2016 setrvale klesá.
Lidský, ale přesto riskantní postoj Mutti Merkel zafungoval. Když v červenci letošního roku opouštěla vedení své strany, osmdesátimilionový národ odměnil nejen její skálopevnou obranu humanity šestiminutovým potleskem. Na ulicích, náměstích i balkonech po celé zemi.
Pastorova dcera a kvantová chemička
Narodila se 17. července 1954 v Hamburku v Západním Německu jako Angela Dorothea Kasnerová do rodiny s polsko-židovskými kořeny. Její otec, rodilý Berlíňan a luteránský pastor, obdržel farnost ve Braniborsku, když byly Angele pouhé tři měsíce, a tak se celá rodina stěhovala v opačném směru než zbytek migrantů těch dnů: do Východního Německa do městečka Templin.
Tam se Angele narodili dva sourozenci, Marcus a Irene. Právě vliv otce, pastora Horsta Kasnera, nejspíš způsobil, že nedílnou součástí Angeliny osobnosti je pevný morální kompas. V místním kostele přistihla o čtyři roky později svou matku, jak oplakává stavbu Berlínské zdi.
Ve škole vynikala v ruštině a matematice, po maturitě v roce 1973 se ale rozhodla v Lipsku na Univerzitě Karla Marxe studovat fyziku, jediný předmět, který ji ve škole skutečně zajímal.
V roce 1977 se vdala za spolužáka Ulricha Merkela a před koncem studia se ucházela o místo asistující profesorky. Odmítla ale podmínku, spolupráci s východoněmeckou tajnou službou známou jako Stasi, a nastoupila v Berlíně na Akademii věd do Centrálního institutu pro fyzikální chemii, kde v roce 1986 dokončila doktorát z kvantové chemie.
V té době, už čtyři roky rozvedená, potkala svého budoucího druhého manžela kvantového chemika a profesora Joachima Sauera. Ten jí ostatně začátkem osmdesátých let domluvil půlroční stáž na pražském Ústavu organické chemie a biochemie.
Zde se Angela Merkelová spřátelila se svým školitelem Zdeňkem Havlasem i bývalým šéfem Akademie věd Rudolfem Zahradníkem a jejich přátelství trvá dodnes. Kromě toho se v Česku naučila, díky znalosti ruštiny, obstojně česky a také vařit knedlíky. Mezi její další oblíbená jídla patří klobása se zelím, bramboračka nebo švestkový koláč.
Děvčátko v kristuskách
A pak v roce 1989 Berlínská zeď padla a každý, kdo mohl, se na místo, kde se začínala psát nová kapitola evropské historie, běžel podívat. Angela Merkelová trávila ten večer, jako každý čtvrtek, v sauně. Netrvalo ale dlouho a vstoupila do Křesťansko-demokratické unie (CDU) s cílem podílet se na transformaci země plné frustrací a deziluzí.
Bylo jí 35 let a v tradiční patriarchální straně dost vyčnívala z davu. „Vypadala jako typická východoněmecká vědkyně, která se vůbec nezajímá o svůj vzhled. Nosila účes podle hrnce, neforemné sukně a k nim kristusky,“ vzpomíná Lother de Maiziere, poslední ministerský předseda Východního Německa. Právě ten doporučil Merkelovou Helmutu Kohlovi, když sestavoval první kabinet znovuspojeného Německa.
Ten jí poté, co byla zvolena do Spolkového sněmu, jmenoval ministryní pro ženy a mládež, nejmladší v kabinetu. I když na to nevypadala, už tehdy mířila na vrchol. Brzy se stala Kohlovou chráněnkou a oblíbenkyní, které důvěrně přezdíval Děvčátko. V roce 1994 ji pak povýšil na ministryni životního prostředí, ochrany přírody a bezpečnosti reaktorů.
Nejsem žádná modelka
Svůj osobitý styl oblékání postupem času Angela Merkelová vypilovala k dokonalosti sobě vlastní. Kolem roku 2015 se jejím poznávacím znamením staly kalhotové kostýmky s blejzry v pastelových barvách. Nicméně módou nikdy nehodlala ztrácet moc času.
„Jsem zaměstnankyně vlády, ne modelka,“ odpověděla na novinářskou otázku, proč na sobě má již poněkolikáté ty samé šaty. Čemu naopak vždy vášnivě fandila, je fotbal. Zápasy německého národního týmu navštěvuje pravidelně.
Německá kancléřka Angela Merkelová při sledování čtvrtfinálového zápasu fotbalového mistrovství Evropy 2012 Německo vs. Řecko (22. června 2012)
Jejím nejoblíbenějším filmem je Legenda o Paulovi a Paule, východoněmecký snímek z roku 1973. S manželem chodí ráda do opery a na túry.
Poté, co ji v roce 1995 napadl pes, z nich má hrůzu. Když si na jejich společnou tiskovou konferenci přivedl Vladimír Putin svého labradora, prohlásila: „Chápu, proč to musel udělat. Dokázat, že je muž… Bojí se svých vlastních slabostí.“
Po letech vyhýbavých odpovědí v roce 2021 konečně vyslovila nahlas, že se považuje za feministku.
Co bude dál?
V roce 1999 Děvčátko vyrazilo dech všem, nejen Helmutu Kohlovi, na kterého po prohraných volbách praskl skandál okolo ilegálního financování strany. Jakožto generální tajemnice CDU se od něj nejen hlasitě distancovala, ale vyzvala ho otevřeně k rezignaci. A tato dechberoucí politická „otcovražda“ ji vystřelila ke hvězdám.
V roce 2000 byla zvolena předsedkyní CDU, jakožto první žena a první nekatolička, a o pět let později první německou kancléřkou. Nejmocnější žena Evropy odchází (ve volbách 26. září už nekandiduje) a zůstává po ní nejsilnější evropská ekonomika, ale i obavy z toho, co bude dál.
Odchází do téhož bytu, který jí byl domovem předtím, než se stala „královnou Evropy“. Vždy věcnou, neokázalou, autentickou a lidskou.
