Když jsem si manžela brala, byl úplně jiný. Veselý, plný plánů a radosti ze života. Jenže jak stárnul, měnil se, byl čím dál víc podobný své zapšklé matce. Ke všemu přišel o práci, o novou nemohl dlouho zavadit a ani já se svým optimismem a pozitivním přístupem jsem ho nedokázala změnit. Nakonec s ním už bylo k nevydržení.
Rozvedli jsme se, on se odstěhoval ke své matce a o syna nejevil zájem. Přiznám se, že jsem byla docela ráda. Ani jsem po něm nechtěla alimenty. Se synem nám to klapalo. On je naštěstí víc po mně než po tátovi a otec mu nechyběl. Mužský vzor si nakonec našel ve svém strýci - mém bratrovi.
Měla jsem pořád nabitý program, navíc jsem se mohla věnovat i sama sobě a svým koníčkům, že mi skoro pět let žádný mužský nechyběl. Několik schůzek jsem sice absolvovala, ale na každém jsem našla něco, co mě odrazovalo. Buď se hnali za kariérou a penězi, nebo byli věčně podráždění, vystresovaní, nerudní, někteří se se mnou chtěli jen vyspat… Až jsem měla pocit, že přitahuji jen takové muže, kteří jako by z oka vypadli mému exmanželovi. Přitom jsem nechtěla moc, nebazírovala jsem na kráse, majetku. Chtěla jsem milého a veselého muže, se kterým se budu cítit fajn.
Jiří je pozitivní a milý až moc
Uběhlo dalších skoro pět let, syn dospěl a odstěhoval se. S přítelkyní si pronajali malý byt a za mnou občas přišli na návštěvu v neděli na oběd. Tehdy jsem samotu pocítila opravdu naplno. A pak se objevil on - veselý, milý, pozitivní, citlivý, mírný … Těch kladných vlastností měl tolik, že bych je na prstech obou rukou nespočítala. Jiří je skoro o deset let starší než já. Zamilovali jsme se do sebe jak puberťáci. Asi po půl roce se ke mně nastěhoval a svůj byt přenechal dceři. Jiří je rozvedený, má dvě dcery a pět vnoučat.
Jak jsem zpočátku byla nadšená, že jsem konečně našla muže, se kterým mám tolik společného, hlavně kladný přístup k životu, tak nyní po třech letech už to tak necítím. Jiří totiž oplývá takovou všeobjímající láskou a mně už to začíná být hodně protivné. On miluje každého bez výhrad. Je milý na protivnou prodavačku, usmívá se na revizora v tramvaji, odmítá si se mnou zanadávat na zkorumpované politiky.
Někdy mám vedle něj pocit, že jsem zlá, nesnášenlivá a protivná, že nemám ráda lidi. Navíc Jiří mě nestále pozoruje, jak se chovám k lidem a hlavně k jeho blízkým. Třeba k jeho dceři, o které vím, že z tatínka jen tahá peníze, musím být neustále milá, musím jí pochlebovat. Když se zatvářím jinak, než by se to Jiřímu mohlo líbit, tak mi vyčítá, že je mám málo ráda.
Já, která jsem měla vždycky dobrou náladu, na každém viděla jen to dobré, měla jsem ráda legraci, se cítím otrávená, pořád se hlídám, jestli jsem dost milá na všechny okolo, aby to Jiřímu nevadilo.
Už mě to unavuje, začínám tu jeho všeobjímající lásku nesnášet. A s ní i samotného Jiřího.
Věra
Názor odborníka: Dobrota nepěstuje jen dobro, ale i zlo
Vážená Věro, jako člověk se vůbec nedivím, že pociťujete hněv a znechucení nad tím, co se ve vašem vztahu i vás samotné odehrává. Jako psycholog nabízím řešení a vhled do přítele, který si zaslouží částečné pochopení.
Váš přítel miluje lidi a svět. Neodvážím se odhadovat, z jakého důvodu, ale nadbytečná dobrota se ukazuje být kontraproduktivní. Za jeho dobré srdce si však zaslouží pomoc i on. Tím, kdo mu může ukázat jinou cestu životem, můžete být právě vy. Vy sama Jiřímu řekněte, že vám nikoli on, ale jeho chování občas leze na nervy. Buďte trpělivá a snažte se mu ukázat, že slepá dobrota nepěstuje jen dobro, ale i zlo.
Mluvte s ním o všem, co cítíte, ale nekritizujte. Změňte konverzaci z "Vadí mi, že…" na "Všimla jsem si, jak jsi se hezky zachoval. Ale kdybys se zachoval takto a takto, zpočátku by možná lidé neměli takovou radost, víc se snažili a časem by to přineslo lepší výsledek.."
Váš přítel je člověk, který lásku rád dostává a rád dává. To vše může pokračovat i po otevřené, trpělivé a vážnější partnerské rozmluvě.
Zdeněk Krpoun, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 29. dubna 2013. Anketa je uzavřena.
