Výhrůžkám Kuciak nevěřil, vzpomíná na zavražděného kolegu Pavla Holcová

  0:46aktualizováno  0:46
Za svoji investigativní práci získala několik cen, přispěla třeba k pádu zkorumpované makedonské vlády. V Česku založila novinářka Pavla Holcová centrum investigativní žurnalistiky. Více mluvit se o ní začalo po vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka, s nímž spolupracovala. Od jeho smrti uplynul rok.

Novinářka Pavla Holcová | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Jak často na Jána Kuciaka myslíte?
Každý den.

Čtěte v pondělí

Novinářka Pavla Holcová

Rozhovor s Pavlou Holcovou, kterou jste zvolili jako Ženu února, vyšel v příloze MF DNES OnaDnes.

Kdy začala vaše spolupráce?
Před pěti lety mě oslovila švédská televize s tím, že potřebují zpracovat téma týkající se slovenských dělníků. Ti pracovali na stavbě mostu přes jeden fjord, nebyli dostatečně zaplacení a jejich zaměstnavatel porušoval švédské zákony. Televize nám dala těžký úkol: zjistit plat dělníků. Kolegyně mi tenkrát doporučila Janka, se kterým studovala a přátelili se. On zjistil všechny informace, odvedl skvělou práci a od té doby jsem se na něj obracela, kdykoliv jsem něco řešila se Slovenskem.

Jaký byl novinář?
Velmi pokorný, hloubavý, zbytečně nemluvil. Mnohem radši studoval dokumenty a dával dohromady jednotlivé části mozaiky, než aby chodil na pivo s policajty.

Jak často jste byli v kontaktu?
Těch posledních pět let vlastně neustále, nebylo období, kdy bychom na ničem nedělali. Poslední půlrok jsme spolu mluvili denně.

Ján dostával před vraždou výhrůžky. Bral je vážně?
Byly to výhrůžky od Mariána Kočnera (slovenského podnikatele, který figuruje v mnoha kauzách na Slovensku a nyní je ve vazbě). Nevěřil jim. Dokonce jsme se o tom bavili s jeho rodinou a ti byli vyděšenější než Ján, který je uklidňoval, že je blbost, aby mu někdo chtěl ublížit. Neznamená to, že situaci bral na lehkou váhu, šel na policii. Ale já bych taky nevěděla, co dělat, když na policii oznámím, že mi někdo vyhrožuje, a oni to nekvalifikují jako výhrůžku.

Zažila jste vy sama vyhrožování?
Samozřejmě, myslím, že novináři se s ním setkávají běžně, ale většinou to nejsou konkrétní hrozby. Dlouho se tradovalo, že když někdo dostává výhrůžky, je to dobré, protože mnohem horší je, když ho rovnou zabijí. Teď jsme se dostali do nové fáze.

Fotogalerie

Jak vaši kolegové reagovali na vraždu Jána a jeho snoubenky Martiny?
V období před tím procházela spousta lidí včetně mě jakousi pracovně existenciální krizí, kdy jsme řešili, jestli naše práce má vůbec nějaký smysl. Vnímali jsme to tak, že se půl roku o něco snažíme, pak vydáme článek a nikoho to nezajímá. Prezident Miloš Zeman navíc neustále opakoval, že novináři mají být likvidovaní, a tak jsme se sami sebe ptali, proč to vůbec děláme. Absolutně jsme nevěděli, jak si stojíme v rámci společnosti. A pak se stala ta vražda a minimálně na Slovensku se za nás novináře společnost neskutečným způsobem postavila.

Co to pro vás znamenalo?
Pro mě to byl jeden z nejsilnějších okamžiků a dodalo mi to motivaci pokračovat v tom, co dělám, přestože jsem měla chuť lehnout si do postele a týden brečet. Jenže na to nebyl čas. Lidé zareagovali tím, že vyšli do ulic, a tak bylo třeba dotáhnout kauzy, na kterých Ján pracoval, a vyslat do světa jasnou zprávu.

Zprávu, že ani vražda novináře nezastaví?
Ano, vzkaz byl jasný: příběh nelze zabít. Nebylo to poprvé, co jsme tuto metodu zkoušeli v rámci OCCRP (Organised Crime and Corruption Reporting Project - mezinárodní síť investigativních novinářů, jejíž součástí je i investigace.cz). První byl projekt Chadídža. S kolegyní Chadídžou Ismailovou z Ázerbájdžánu jsme vydaly sérii článků o tom, jak prezidentská rodina tuneluje stát a peníze investuje různě po Evropě, schovává si je v nemovitostech a kupuje luxusní věci. Jenže zatímco já jsem v Česku byla v klidu, ona ten systém v Ázerbájdžánu naštvala a začali na ni sbírat kompromitující materiály. Vykonstruovali kauzu a dostala sedm let.

Šla do vězení?
Ano. S dalšími kolegy jsme se tenkrát domluvili, že musíme režimu vyslat jasný signál, že přestože bude Chadídža ve vězení, neznamená to, že pravda nevyjde najevo. Celý tým pracoval na dokončení článků, které ona začala, a pod které jsme ji vždycky podepsali. Nevěděla o tom, ale nakonec jí to došlo, protože kdykoliv vyšel nějaký článek, udělali jí ve vězení důkladnou osobní prohlídku. Mysleli si, že texty píše sama, a hledali způsob, jak je vynáší. Díky tomuto mezinárodnímu nátlaku ji po roce a půl pustili z vězení.

To jste nemohli dopředu předvídat. Nebáli jste se, že Chadídže naopak ublížíte?
Věděli jsme, že by to tak chtěla. Proces, kvůli kterému šla do vězení, trval dlouho a ona během té doby na Facebook napsala, jak postupovat, kdyby ji zavřeli. Jedna z těch věcí byla: hlavně nepřestaňte dělat to, co jsem dělala já. Tím totiž vyšleme vzkaz, že když zavřou jednoho novináře, neznamená to, že se nikdo nedozví, co se děje.

Pokračuje Chadídža ve své práci?
Je v podmínce, nesmí vycestovat ze země, ale v práci pokračuje.

Nový způsob vyřizování účtů

Říkala jste, že Jánova smrt vás motivovala pokračovat v práci. Nezavládl však mezi novináři větší strach?
Ono je třeba brát to v kontextu toho, co se obecně děje. Několik měsíců před smrtí Jána a jeho přítelkyně Martiny byla zavražděna maltská novinářka Daphne Galizia a zemřelo několik dalších lidí. Dlouho jsme měli pocit, že takové věci se dějí jinde a nás se netýkají, protože za smrt novinářů nejčastěji mohou drogové kartely v Mexiku, zatímco my žijeme v civilizaci, tedy v bezpečí. Což není pravda.

Skutečně přibývá vražd, nebo se jen odehrávají více na očích veřejnosti?
Novináři byli dlouho zabíjeni tak, že člověka unesli a nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Toto byla novinka: někdo přišel k Jánovi a Martině domů, zavraždil je a nechal ležet. Možná to jen nebylo domyšlené, možná to měl být určitý vzkaz, ale právě způsob provedení byl šokující.

Nebyl to ojedinělý případ, maltskou novinářku Daphne Galiziu zabila bomba v autě před jejím domem.
Ano, je to něco, co se začalo dít v posledních letech.

S Daphne jste se znala osobně, už dříve jste říkala, že byla odvážná. Překračovala podle vás hranici své vlastní bezpečnosti?
Myslím, že ano, ale pořád měla za to, že v rámci Evropské unie se novináři tímto způsobem nelikvidují. Že pokud jste stát v Evropě a štve vás novinář, pošlete na něj finanční nebo daňové kontroly, přestanete zadávat jeho médiu státní inzerci, ale nedáte mu do auta bombu.

U smrti Daphne Galizii byl její syn. Jsou novináři zranitelnější, když mají rodinu?
Ještě před rokem bych vám tady zapáleně vyprávěla, že i mafie má nějaký svůj etický kodex, do kterého patří, že rodinu z těchto věcí vynecháváme, pokud není přímo účastná sporu. Teď už bych něco takového neřekla. Mám spoustu kolegů a především kolegyň, kteří se kvůli téhle profesi rozhodli nemít rodinu. Aby se o ni nemuseli bát a měli pocit, že nesou zodpovědnost jen sami za sebe.

Jaká bezpečnostní pravidla při své práci dodržujete?
Kybernetická bezpečnost spočívá v šifrování komunikace, archivu a pak platí zásady, že citlivé informace se neříkají do telefonu, ale ani v kanceláři, kde mohou být odposlechy. V případě osobní bezpečnosti máme pravidla na to, jak se má člověk pohybovat na ulici, jak má střídat cesty, všimnout si, jestli ho někdo nesleduje, a co dělat, když má pocit, že ho sledují. Každý rok nás školí lidé z řad bývalých policejních nebo zpravodajských důstojníků z Velké Británie.

Už vás někdo sledoval na ulici?
Ano, nevšimla jsem si toho (směje se). V tomto směru jsem trochu natvrdlá.

Záleží na instinktech?
Velkou část těchto schopností ovlivňují instinkty, ale hodně se dá i naučit, když si člověk začne všímat toho, co se kolem něho děje: jaká auta parkují před domem, jestli kolem sebe nevidí stejné lidi. Což se dá zkontrolovat i v mobilu, když se připojujete na wi-fi. Všimnete si, že jedna síť je pojmenovaná Pepův iPhone, pak odjedete na druhý konec města a tam je znovu Pepův iPhone. Z toho se dá snadno odvodit, že nějaký Pepa za vámi přejel přes celé město.

Nevedou všechna tato opatření k tomu, že začnete být paranoidní?
Spousta lidí vám řekne, že v této profesi neškodí být trochu paranoidní.

Po Jánově smrti jste se nějaký čas na radu policie ukrývala. Přišli za vámi, že vám může hrozit nebezpečí a máte se stáhnout?
Ano, takhle nějak to bylo, ale detaily říct nemůžu. Policie si pochopitelně nepřeje, aby se vědělo, jak tyhle situace řeší.

Jste vy sama kvůli bezpečnosti omezená v tom, co o sobě můžete říkat?
Myslím, že mám jeden z nejnudnějších facebookových profilů v rámci českých sociálních sítí. Nedávám tam vůbec nic osobního.

Překvapují vás lidé, kteří o sobě řeknou všechno?
Pro naši práci je hodně důležité, že takoví lidé existují. Sociální sítě jsou někdy hotovými zlatými doly, zvlášť co se týká třeba albánské mafie, ti se rádi pochlubí svým životem. Když jsme s Jánem psali o členech italské mafie Ndranghety na Slovensku, kteří mají vazby na premiéra, měli všichni otevřené profily na Facebooku.

Nečekala bych, že to může být až tak snadné.
Asi to bude čím dál těžší. Jsme v době, kdy se to láme, ale stále je spousta lidí, kteří nemají pocit, že dávají informace k dispozici celému světu a může se k nim dostat kdokoliv.

Životní rozhodnutí ve vězení

Kdy jste se rozhodla stát investigativní novinářkou?
Nejdříve jsem pracovala v Člověku v tísni a jezdili jsme na Kubu školit novináře. Jednou jsem letěla s Paulem Radu, což je teď jeden z mých šéfů v mezinárodní organizaci, která sdružuje investigativní novináře. Večer jsme šli na drink v Havaně a on si všiml, že v rohu sedí takový divný týpek. Řekl, že ho pozveme na drink a zjistíme, co je zač. On nám vyprávěl, že na Kubu dováží součástky k vojenským letadlům, ale my jsme věděli, že Evropa uvalila embargo na dovoz vojenského zboží na Kubu. Bylo jasné, že embargo obchází. Ptali jsme se, jak to dělá, a on že je všechno registrované jako zemědělské stroje.

Co bylo dál?
Paul odešel na záchod, zavolal kolegovi a ověřil jméno firmy - potvrdilo se, že firma je registrovaná na export součástek k zemědělským strojům. Odešli jsme spát a ve čtyři ráno nás zatkla kubánská policie, skončili jsme ve vězení. Než nás zase pustili, měli jsme spoustu času, a tak jsem se vyptávala Paula na jeho práci a on mi o ní vyprávěl. Přišlo mi to neskutečně zajímavé a došlo mi, že přesně to chci dělat.

Vrátila jste se do Prahy a založila České centrum pro investigativní žurnalistiku. Opravdu to bylo tak snadné?
Rozhodně ne, byl to velký boj a ze začátku za tím stála velká dávka mojí naivity. Bylo to v roce 2013, chtěla jsem dělat mezinárodní projekty a v Česku žádná taková možnost nebyla. Rozhodla jsem se tedy založit centrum, které bude napojené na mezinárodní organizaci, ale ze začátku vůbec nebyla šance, aby mě to uživilo. Měla jsem k tomu ještě jinou práci. Je to teprve pár let, co máme dost projektů a financí na to, aby centrum uživilo několik lidí na plný úvazek, přestože naše platy jsou dost legrační.

Získala jste několik cen za kauzy, na kterých jste pracovala s kolegy ze zahraničí. Je běžné, že novináři takto spolupracují?
Řekla bych, že je to čím dál běžnější. Tím, jak se investigativní žurnalistika stává nebezpečnější, spoustě novinářů dochází, že je lepší informace sdílet. Aby člověk, kterému se nějaký článek nelíbí, věděl, že pokud by chtěl novináři ublížit, na jeho práci naváže deset dalších.

Vaši zahraniční kolegové se za své články někdy dostávají do vězení. Jak často vás napadne, že jste v Česku v tomto směru v bezpečí?
Často. Vím, že jsem v závětří, když to srovnám s kolegy z Makedonie, Moldávie, Ázerbájdžánu. Ale novináři z těchto zemí vždycky uvítají, když se o jejich témata zajímá někdo další. Spousta těch kauz má přesah i do Česka. S kolegyní z Makedonie jsme psali sérii článků o tom, jak bývalý šéf makedonské tajné služby investoval v Praze, aniž by tomu odpovídal jeho oficiální příjem. Bylo to v době, kdy se v Makedonii nemohlo psát o komkoliv z vlády. Když jsme to však vydali v Česku a pak anglicky na webu OCCRP, ona to mohla v klidu převzít. A článek způsobil právě jednu z trhlin, kvůli kterým se systém začal bortit. Teď má Makedonie novou vládu a členové té bývalé čelí trestnímu stíhání.

Pavla Holcová (37)

  • Vystudovala žurnalistiku a iberoamerikanistiku na UK v Praze. Šest let pracovala v kubánské sekci Člověka v tísni. Je zakladatelkou Českého centra pro investigativní žurnalistiku a webu investigace.cz
  • Jako jediná z Česka byla přizvána do globální kauzy Panama Papers. Týkala se rozsáhlého úniku dokumentů, jenž odhalil obchodování významných světových státníků v daňových rájích, a byla oceněna Pulitzerovou cenou.
  • Získala cenu Global Shining Light Award za sérii článků o nezákonném obchodování ázerbájdžánského prezidenta. Cenu Evropské unie za investigativní žurnalistiku obdržela za odhalení tajné investice bývalého šéfa makedonských tajných služeb.
  • Spolupracovala s novinářem Jánem Kuciakem, který byl loni v únoru zavražděn, v září policie zatkla v souvislosti s vraždami několik lidí. Pavla Holcová se podílela na vzniku Investigativního centra Jána Kuciaka, které od ledna funguje na Slovensku.

Pracovala jste někdy v zahraničí sama, bez partnerského novináře?
Se srbským kolegou jsme se takto ocitli v Peru. Psali jsme o srbském drogovém kartelu a ptali jsme se na věci, o kterých místní novináři nic nevěděli. Ale nakonec nebyl problém se k informacím dostat.

Nebojíte se na takové věci vyptávat v cizí zemi, kde nevíte, koho naštvete?
To si člověk musí proklepnout dopředu - zjistit, jakou pověst má místní prokuratura a policie, nakolik je systém funkční, nebo zkorumpovaný.

Dostala jste se někdy do tak ošemetné situace, že jste měla strach?
Při práci máme jedno pravidlo: někdo vždycky ví, kde novinář je. Pokud tedy pojedu na rozhovor s někým, kdo byl členem organizovaného zločinu a nemám z toho dobrý pocit, domluvím se s editorem, že mu dám do dvou hodin vědět, že jsem v pořádku. Pokud bych to neudělala, je naplánovaná série kroků, které má editor udělat, aby zjistil, co se děje.

Ocitla jste se někdy v opačné situaci, že jste měla v terénu člověka, který měl o sobě dát vědět, a nedal?
Stalo se to, hned jsme začali zjišťovat, co se stalo a jestli je kolega v pořádku, ale nakonec šlo o banalitu - vybitý telefon.

Když píšete třeba o mafii, dáváte jim vědět, že o nich vyjde článek?
Samozřejmě. Jednak proto, že mají právo vyjádřit se k tomu, co píšeme, a jednak z toho důvodu, že se tím eliminuje riziko. Když člověk z organizovaného zločinu o článku ví dopředu, může udělat nějaké kroky, aby na to připravil i ty ostatní. Já často říkám, že nejnebezpečnější je překvapený mafián.

Nemá naopak snahu zarazit vydání takového článku?
Na to už nemá čas, protože tyto konfrontace děláme těsně před vydáním.

Chci vědět, kde budu spát

Kolik žen je mezi investigativními novináři?
Tady v Česku je jich asi méně než mužů, ale globálně to bude půl na půl.

Obecně se žurnalistika stává spíše ženskou profesí. Čím si to vysvětlujete?
Nemám pro to žádné vysvětlení, ale viděla jsem, že je to velký trend třeba v Rusku a na Balkáně, kde jsou fakulty plné žen.

Kvůli práci býváte často mimo republiku. Jak často odjíždíte?
Bývá to každý měsíc.

Vaše maminka, cestovatelka Milena Holcová, vás už jako dítě brala na cesty a vás děti nerozmazlovala hotely. V čem vás to ovlivnilo?
Rozhodně v tom, že mám velkou touhu po hotelech. Když někam jedeme pracovně, chci vědět, kde budu spát. Ačkoliv dnes v noci se mi to nepodařilo, protože jsme se vraceli spojem ve čtyři ráno, což znamenalo být ve dvě na letišti. Ale zas tak náročná nejsem. Mám kolegy a zejména kolegyně, které jezdí jen do určitého typu hotelů, na tom já netrvám.

Co vám stačí ke spánku?
Minimální standard. Potřebuju střechu a čtyři stěny. No... vlastně i tři stěny jsou docela dobré.

Autor:
  • Nejčtenější

Lékařům podstrčila dceřin vzorek moči místo svého, stálo ji to život

Taťána Proninovová nemohla podstoupit vysněnou plastickou operaci prsou kvůli chronickému onemocnění ledvin. Po...

Příběh Markéty: Milenec se mě odmítá vzdát

Krizi v manželství jsem řešila zpočátku sexem na jednu noc s kolegou z práce. Jenže náš vztah se vymkl kontrole a...

Premium

Potraviny: Co škodí a jak. Žijeme v době jedové, říká autorka bestsellerů

Svými názory provokuje mnohé odborníky. Často jde proti letitým pravdám lékařů, expertů z potravinářského průmyslu i...

Příběh Oliny: Vyspala jsem se s kamarádem, nevím co dál

Udělala jsem velkou hloupost, vyspala jsem se se svým nejlepším kamarádem. Bylo to krásné, ale i tak bych byla radši...

Proč mají ženy prsa a děsí nás hadi? 11 otázek a odpovědí kolem evoluce

I když občas evoluci fušujeme do řemesla a snažíme se ji vlastními civilizačními pravidly vzdorovat, kdesi hluboko v...

Premium

Gott šel měsíc před smrtí do Archivu bezpečnostních složek. Měl čisté svědomí, říká Špátová

Ten titulek musím hned opravit, protože Olga Špátová s Karlem Gottem prožila vlastně roky dva. Už před deseti lety, k...

Premium

Lara Fabian oslaví v Praze narozeniny. Máme exkluzivní přednostní nákup vstupenek

Po dvou letech se 9. června 2020 vrátí do Prahy Lara Fabian. Zpěvačka belgicko-italského původu má k českému publiku...

Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

  • Další z rubriky

Královna červené knihovny Pilcherová milovala cigarety a vydělala miliardy

Měla slabost pro whisky, víno a cigarety, naopak nevěru prý nikdy neokusila. Jedna z nejslavnějších autorek ženských...

Příběh Oliny: Vyspala jsem se s kamarádem, nevím co dál

Udělala jsem velkou hloupost, vyspala jsem se se svým nejlepším kamarádem. Bylo to krásné, ale i tak bych byla radši...

Týdenní horoskop pro ženy všech znamení od 14. do 20. října

Týden začíná a hvězdy vašemu znamení mohou pomoct k tomu, abyste následující dny nejen zvládla, ale také si je užila....

Premium

Někdo cvičí pilates, já lopates, říká muzikálová královna Michaela Kuklová

Z krásné slečny se stala půvabnou zralou ženou a maminkou. Z rolí princezen dospěla do rolí královen a jednu z nich si...

České porodnice nepodporují kojení tak, jak se chlubí, ukázal průzkum
České porodnice nepodporují kojení tak, jak se chlubí, ukázal průzkum

České porodnice nedokážou poskytnout rodičkám dostatečnou podporu pro úspěšné kojení. Vyplývá to z průzkumu, který poukazuje na to, že každá šestá rodička nebyla spokojená s přístupem personálu.

Najdete na iDNES.cz