Jak Kevin Durand prozradil, původní klasická Planeta opic z roku 1968 vlastně částečně může za to, že se z něho stal herec.
Jak se vám hrálo v opičí kůži?
Šlo asi o nejsvobodnější hereckou zkušenost. Absolutně jsem nemusel přemýšlet, jak vypadá můj obličej v tomhle světle nebo v kamerovém úhlu. Mohl jsem se stoprocentně ponořit do postavy a přiznám se, že jsem z ní dodnes tak úplně nevylezl. Čas od času se doma změním v šimpanzího krále, z čehož má samozřejmě obrovskou radost moje žena. Ale co dělat, nemůžu si zkrátka pomoct. Pořád mě to ovládá.
Jaký je váš vztah k téhle filmové sérii?
Mám ji rád a jsem fanouškem především novodobé éry, tedy filmu Zrození Planety opic z roku 2011 a následujících dílů. Klasickou verzi z roku 1968 s Charltonem Hestonem jsem viděl jako dítě, uprosil jsem tenkrát mámu, aby mi dovolila se na ni dívat. Zdráhala se a měla proč – brečel jsem strachy a schovával jsem se za gaučem. Musela mi pak vysvětlovat, že to, co vidím, nejsou skutečné opice, ale převlečení herci. A když jsem se uklidnil, blesklo mi hlavou, že by to vlastně nemusela být tak špatná práce – hrát si na něco, čím nejsem.
A střih, jsem součástí téhle ságy.
Jak byste charakterizoval svou postavu Proxima Caesara?
Je velice inteligentní. Vždycky se cítil jako vyvrhel, protože byl přemýšlivější než všichni ostatní a dokázal svět kolem sebe vnímat v souvislostech. Opice většinou žijí přítomností, ale on se zajímal o minulost a snažil se nahlížet i do budoucnosti. To ho přivedlo k myšlence, co by se stalo, kdyby vládu nad světem znovu získali lidé. Přečetl si všechny dostupné knihy o homo sapiens a učil se z proher a vítězství lidského plemene. Skutečně začal věřit v to, že svět bude mnohem lepší, když ho vezme do svých rukou, než aby se vlády ujal nějaký špinavý člověk.
Jak se vám pracovalo s režisérem Wesem Ballem?
Už během našeho prvního setkání mě uhranula jeho schopnost vytvářet komplexní světy. Jsem nadšený, když vidím film, který mě ohromí a vtáhne tak, že skoro zapomenu dýchat. A to Wes Ball v Království Planeta opic podle mě dokázal. Každý druhý záběr bych nejraději stopnul a žasl nad množstvím propracovaných detailů. Co se týče herecké práce, bylo to podobné. Nenásilně a přitom účelně nás vedl k tomu, abychom se pohybovali jako opice, mluvili změněným hlasem, gestikulovali jako opice a hlavně, aby to celé působilo naprosto věrohodně. Je to vizionář a jsem moc rád, že jsem mu tenhle příběh pomohl odvyprávět.
Natáčel jste s Ridleyem Scottem, Davidem Cronenbergem nebo s Darrenem Aronoffskym. Jak se pracuje pod takovými mistry?
Přesně vědí, co chtějí a jak toho dosáhnout. Každý na to jde trochu jinak, ale všem je vlastní smysl pro vyprávění příběhů a to, jak vnímají svět kolem sebe. A co je pro mě jako herce asi nejdůležitější, pečlivě si vybírají, koho do svých filmů obsadí. A tomu pak plně důvěřují v tom smyslu, že mu nemusejí dlouze vysvětlovat, co a jak hrát, či do úmoru každou scénu předehrávat. Prostě si vás v klidu vedou tak, aby byl výsledek zcela podle jejich představ. Čistě technicky samozřejmě Ridley Scott točí jinak a jiné filmy než třeba David Cronenberg, ale přístup k práci mají tihle machři velmi podobný.
