RECENZE: Annette je typ muzikálu, jaký unese festival v Cannes

Když Adam Driver s Marion Cotillardovou zpívají sladký duet Milujeme se tak moc, působí Annette jako každý jiný romantický muzikál. Ovšem takových okamžiků nabízí francouzská novinka českých kin jen málo.

Aby oddechový žánr, za jaký se muzikál obecně považuje, mohl zahajovat festival v Cannes, musí vypadat právě jako Annette, tedy okázale přestylizovaná, spíše zajímavá než strhující podívaná, jejíž režisér Leos Carax si pověst vizionáře zjevně s potěšením pěstuje.

Už od úvodních titulků s písní opakující „Tak můžeme začít?“ je nasnadě, že se bude zcizovat a že profese obou hrdinů – komik a sopranistka – se využijí k teatrálním prvkům včetně rituálů před vystoupením. 

On jezdí na motorce, ona se vozí v limuzíně; „Opičák Boží“, sólový bavič v oboru stand up, získává popularitu humorem na hraně, kdežto křehké sopranistce, jejíž hrdinky denně na jevišti vznešeně umírají, se fanoušci koří coby světici.

Driverova show je vskutku skvělá, útočná i sebeironická, cezená na půl úst. Má spíše podobu provokativní osobní meditace než obvyklých veselých historek a způsob, jak jeho dialog s obecenstvem včleňují tvůrci do hudební složky od kapely Sparks, budí respekt.

Jenže výstup je úmorně dlouhý, což platí také pro jiné kapitoly i pro film jako celek, zvláště když pojetí vytváří bariéru mezi hrdiny a diváky. Trvá, než prolog vpustí „třetího do hry“, oddaného doprovázeče operní divy, v jehož roli Simon Helberg ukazuje, že Howardem Wolowitzem ze seriálu Teorie velkého třesku nehodlá být navěky.

Annette

60 %

Režie Leos Carax, scénář Ron Mael a Russell Mael, hrají Adam Driver, Marion Cotillardová, Simon Helberg

A hlavně než přijde titulní postava, zvláštním darem nadaná dcerka ústředního páru Annette, kterou většinu času ztělesňuje loutka. Což je sice nevšední, ale příliš doslovný symbol úlohy, již dívence využívané tu jako zbraň pomsty, tu jako zdroj obživy přisoudili její rodiče.

S proměnou romance ve vražedný morytát přijdou ke slovu duchařina, MeToo, úděl dětí v showbyznysu, ale zpoza přepjatě vyzdobené formy vykukuje banální milostný trojúhelník, nesený v jedné melancholické náladě i melodice. Nejsilnějším okamžikem tak zůstává finální setkání otce s dcerou, kde se stylizace opouští a člověk odpouští.