RECENZE: Z tradice zbyla jen dýmka, moderní Holmes postrádá styl i osobitost

Podle Guinnessovy knihy filmových rekordů je Sherlock Holmes nejčastěji natáčeným hrdinou všech dob – dočkal se už více než dvou set zpracování. Zatím poslední verze, která nyní vstupuje do českých kin, však splní svou historickou roli právě a pouze statisticky. Filmařsky spíše zmizí v bermudském trojúhelníku mezi slibováním, očekáváním a zklamáním.

Svalnatý Sherlock Holmes, akční hrdina a silák. | foto: Warner Bros

Nová podoba klasického díla sira Arthura Conana Doyla, v níž Robert Downey Jr. hraje legendárního detektiva a Jude Law jeho kolegu Watsona, se pokouší nedostatek suché britské duchaplnosti nahradit americkou rozmáchlostí akčních scén, které výsledek vytahují z mátožné průměrnosti na řemeslných šedesát procent – ale opravdu jen s odřenýma ušima.

Tuctová romantika

Sherlock Holmes

Německo, Austrálie, USA, 2009, 128 min.

Režie: Guy Ritchie

Hrají: Robert Downey Jr., Jude Law, Mark Strong.

Hodnocení­: 60 %

Těžkopádně mechanické vypravěčství a řídká nepůvodní zápletka zavinily, že se místo dobré detektivky zrodila špatná bondovka, navíc s módní nákazou magických šifer Dana Browna.

Ostatně hned úvod patří noční bitce s temným obřadem kolem dívky na obětním oltáři a zakukleným padouchem. Zároveň ukáže, že fyzickou zdatností si oba hrdinové nezadají se supermany.

Holmes má navíc i podobu lehce šíleného vědátora, jenž své vynálezy testuje na psovi – vůbec nejpříjemnějším stvoření na plátně. A v neposlední řadě film trpí přemírou tuctové romantiky, neboť Watson má snoubenku a Holmes zase slabost pro slečnu ze zločineckých kruhů.

S dýmkou opatrně

Obě herečky, Kelly Reilly a Rachel McAdamsová, nemohou předvést o mnoho víc než pěkné postavy v pěkných kostýmech. Ale bohužel ani herci na tom nejsou lépe. Downey Jr. si dopřál jen pár vděčných okamžiků, když zkoumá Watsonovu milou či když při boxování, do půl těla nahý a zpocený, výrazem připomíná Al Pacina.

Scénář mu dopřál jedinou zajímavost, která však zároveň zdržuje: Holmes často předem zpomaleně analyzuje krok, který vzápětí vykoná. Law pro změnu uplatňuje roztomilou upjatost, ale jinak prakticky nemají co hrát.

Jiskřivá souhra navenek důstojných gentlemanů se omezuje jen na občasné a bezobsažné, klukovsky nedospělé pošťuchování. Z legend zbyli úhlední panáci z dobové posilovny.

Hodně se sázelo na temnou náladu dávného Londýna, jenže obrazotvornost tvůrců nestačila ani na thriller Z pekla, přestože v něm historickou britskou metropoli hrála Praha.

K honičkám a rvačkám hraje ryčná muzika lehce balkánského rázu, ale důmyslu ani vtipu moc neukážou – bojovou choreografii by měl dělat Jackie Chan, který ostatně holmesovským motivem na půdě viktoriánského Londýna – opět v Praze – bavil už v Rytířích ze Šanghaje.

Tudíž z akčních scén utkví jen zlomky nápadů z doků a jatek, jinak se opakují klišé nehodná režisérské pověsti Guye Ritchieho: zvolněné útěky skrze oheň, tajné řády, magické formule... Z tradice přežila jen dýmka – a ještě vzácně, zřejmě aby to chudák Holmes neschytal za propagaci nikotinu.

Nic proti modernizaci klasiky, je jasné, že pravověrná podoba geniálního detektiva s houslemi potřebuje dneska nadsázku. Ale jakou, to někdejší mistr sžíravě černých krimikomedií neobjevil.

Sherlocka Holmese natočil bez osobitosti či stylu, nečekaně nudně a při zdi, jako by tu od Bonda, tu od Pirátů z Karibiku přejímal jen vnější prvky bez podstaty včetně vyčichlého zlosyna hitlerovského typu. A obsažné závěrečné vysvětlivky se míjejí účinkem, neboť zájem o vyřešení případu už film v divácích dávno ubil.