RECENZE: Zlobr Shrek se loučí stylově. Krizi i 3D módě navzdory

Shrek má krizi. Naštěstí pro diváka pouze jako zlobr, nikoli jako filmový hrdina. Čtvrtý, a doufejme, že skutečně poslední, díl zelené série se s populární postavičkou loučí důstojně. Rozumějte vtipně.

Z filmu Shrek: Zvonec a konec | foto: © Paramount Pictures

Konec dobrý - všechno dobré. Vyčpělá fráze získává v případě filmu Shrek: Zvonec a konec na významu. Jako by se tvůrci po zbabrané „trojce“ chytli za hlavy a dohodli se, že poslední díl nesmí pokazit.

Z každého políčka shrekovského odcházení sálá touha nezklamat. Pointa střídá pointu, vtípky jsou vymazlené do posledního „oka mrku“ (řečeno se Shrekem).

Scény se hemží odkazy na předešlé díly, a tak se k smíchu přidává i špetka nostalgie. Ano, poslední Shrek je nebetyčný kalkul, citové vydírání všech, kdo mají slabost pro zlobry (a Kocoury a Oslíky a Perníčky). Na druhou stranu kdyby každá snaha o rehabilitaci po předchozím neúspěchu měla za výsledek devadesát minut chytré zábavy, nešť. Beru hollywoodské vyděrače na milost.

Co bylo před Shrekem

Shrek: Zvonec a konec

Režie: Mike Mitchell, 92 minut, dabing

Hrají (hlasy): Cameron Diazová, Eddie Murphy, Mike Myers, Antonio Banderas, Justin Timberlake

Hodnocení: 70 %

Děj přitom, ostatně tak jako u většiny dílů zlobří ságy, nepřináší nic světoborného. Začíná se sice vtipnou sondou do poklidné shrečí rutiny (kolotoč jídlo, plenky, uspávání ve škále nadšení - únava - vztek), následuje Shrekův „společensky nepřijatelný“ výbuch na narozeninové oslavě (tak trochu Volný pád po disneyovsku).

Pak už ale na scénu nastoupí zlořádný skřet Rampelník a jeho past na rozhárané zlobry (“Mít aspoň den, kdy by se mě zase všichni báli!“ pláče Shrek) a pokračování se mění v téměř čistokrevný prequel. A všechno je v něm jinak.

Čtěte recenze dalších dílů

RECENZE Shrek: Nenechat v kině děti

RECENZE: Kdo víc mluví, vyhrává. Ale ne Shrek Třetí

Království vládne skřet, který ožebračuje a vydírá. Shrek ještě nemá přátele a z Fiony je něco jako bojovnice Xena (nečeká na Shreka, z věže se zachránila svépomocí). Kocour je obézní a chodí bos, Perníček si světa příliš neužije, protože ho nenasytný kocour zpucne (na překvapený pohled Oslíka a Shreka odpoví odzbrojujícím: „Vy jste snad taky chtěli kousek?“). A než se všichni včetně Shreka zase dají dohromady, trochu jim to trvá.

Nutno říct, že hra na „co by bylo, kdyby“ funguje tím víc, čím lépe známe jednotlivé hrdiny. Když Kocour zakoulí očima tak, jak to umí jen on, jsme „doma“ a milujeme ho snad ještě víc, než když byl obutý a štíhlý. Oslík se vrací k osvědčené poloze, kdy je pouze svéráz, nikoli jen blbec. Pragmatická Fiona má šťávu. Perníček polevu. A Shrek? Dostat všechny postavičky zpátky do původní pohádky je úkol jako hrom, takže i on získá nový náboj.

Na „rozlučkovém“ Shrekovi tak výrazněji překáží jen jedna, bohužel dost nepřehlédnutelná, záležitost: 3D animace. Paradoxně. Ano, oživuje výraz v tvářích postaviček a ještě tak v případě smutně hledícího kocoura ji jistý přínos přiznat můžeme (pro tyhle oči bychom vraždili víc než pro ty dvojrozměrné).

Ale jinak je to prostě jenom bonus. Zbytečný bonus. Možná ho tvůrci brali jako svého druhu berličku, jištění pro případ, že by snad samotný film selhal. Jenže on neselhal. Shrek nemá důvod k existenciální krizi, my nemáme důvod k obavám. Tahle pohádka skončila dobře.