Zbláznit se je krásné, říká herečka a spisovatelka Ivanka Devátá

  0:53aktualizováno  0:53
Prosadit se v její společnosti lze jen těžko, málokoho pustí ke slovu. Herečka, dabérka a také veleúspěšná spisovatelka Ivanka Devátá (83) prozradila, co je podle ní na stáří sexy, proč si vzala kolegu Josefa Vinkláře hned dvakrát, a dvakrát se s ním rozvedla, nebo jak se zbláznila.

Ivanka Devátá (6. ledna 2015) | foto: iDNES.cz Marek Navrátil

Před patnácti lety jsem dělal rozhovor s vaším bývalým manželem Josefem Vinklářem a spisovatel Arnošt Lustig mi poradil, ať mu jako dárek přinesu ovarové koleno. Váš bývalý choť to komentoval slovy: „Díky. Arnošt je chytrý, protože teď očekává pozvání na oběd.“
Pepa byl vtipný, to se musí nechat. Ale těch kladných vlastností on pohříchu moc neměl… (usmívá se)

Kdy jste se s ním ještě zasmála?
Když jsem si ho vzala poprvé, ještě jsem si úplně nezvykla. Něco jsem máchala a říkám mu: „Ježíši, Mílo, já zapomněla koupit kafe.“ A on řekl: „Copak Mílovi to může být jedno, ale co na to řekne Pepek?“ Vůbec ho nerozházelo, že jsem ho oslovila jménem svého bývalého muže, Miloše Hlavici. 

Takže vás sbalil na svůj ostrovtip? Byla to láska na první pohled?
To vůbec! Na lásky na první pohled nevěřím! My jsme byli několik let kolegové v divadle. Dokonce do mě pořád rýpal, že jsem buclatá. Říkala jsem si v duchu: „To je ale protivnej chlap.“ A jemu jsem povídala: „A že vy jste štíhlý a vaše paní je taky Twiggy, co?“ Ale pak jsme zkoušeli nějakou hru, kde jsem zaskakovala za nemocnou kolegyni a mým jediným úkolem bylo na povel vykřiknout. Po zkoušce, která byla raz dva hotová, mě zatáhl na Petřín. Tam se tedy nic nedělo, jenom do mě hučel, a když jsme se loučili, chtěl, abych zavřela oči. A řekl: „Neboj se, líbat tě nebudu.“ Tenkrát jsem mu ještě věřila, tak jsem to udělala. A fakt mě políbil jen letmo na víčka. Něžně, jako motýl. To nebylo vůbec špatný (usmívá se). Od té doby se mi nějak navrtal do hlavy, že jsem se ho nemohla zbavit.

A dál?
Pak jsme hráli inscenaci Na dně, a když zhaslo světlo, pokaždé mě tajně líbnul. Takhle mě sváděl, třebaže jsem byla vdaná. Potkal mě třeba na ulici, můj manžel byl zrovna něco koupit, a Pepa mi nenápadně řekl: „Miluju tě.“ To víte, ženská je slabej tvor, začalo mi to vrtat hlavou, všechno od toho Pepka bylo takové překvapivé. Na Miloše ale pořád myslím, je to asi čtyři roky, co umřel. Já mu tak strašně ublížila! On byl vzorný, hodný, nekouřil, nepil. Měli jsme dvouletého sladkého chlapečka. A já jsem ho opustila i se synem. Muselo to být pro něj hrozný. On mně to pak odpustil, byli jsme dokonce i na dovolené a na horách, i s jeho novou ženou (herečkou Růženou Merunkovou, pozn. red.). Ale pořád mě trápí výčitky.

A proč jste ho tedy opustila, když to byl takový „úžasňák“?
No právě proto! Ona s ním byla nuda. Byl hrozně předvídatelný. Vždy jsem přesně věděla, co udělá nebo co řekne. A pak přišel někdo, kdo mě neustále překvapoval. Uměl mě pak překvapovat i dost nepříjemně, to je fakt.

Josef Vinklář byl pověstný sukničkář. Načapala jste ho někdy s milenkou?
Ne, on se nedal, protože třeba nebyl tři dny doma. O jeho nevěrách jsem naštěstí nevěděla. Pak se to na mě vyvalilo časem, některé ženské mi samy řekly, že se někde s ním opily a skončily v posteli. Když si pak našel opravdovou milenku, a ne záležitost na jednu noc jako předtím, rozvedla jsem se s ním. A to se mi hodně ulevilo (vyprskne smíchy).

Vy jste mu byla věrná?
Ano. Doktor Plzák mi řekl, že jsem monogamní jedinec. A já si to upravila na „monogamní blbec“. Dokonce i jeho známí doktoři, ke kterým jsem přišla s tím, že nemůžu spát, protože na něj pořád čekám, až v noci přitáhne domů, mi radili, ať si najdu milence. Jenže já jsem furt chtěla jenom jeho. Nedávno běžel v televizi film, kde mi bylo třiačtyřicet, hráli jsme tam s Pepíkem a náš syn říká: „Mami, ty jsi byla tak nádherná. Co jsi na tom tátovi, prosím tě, viděla?“ A já si v duchu říkala: „Byla jsi hezká, pracovitá, veselá, pořádná, dobře jsi vařila… A k čemu ti to bylo? Stejně ti byl nevěrný.“ Ovšem obdivovala jsem na něm tu obrovskou snahu a píli vypracovat se. Byl skvělý herec. Dodnes se ráda dívám na reprízy filmů a seriálů, kde hrál. Nebyla jsem taková herecká hvězda jako on, ale práci jsem měla. A kromě toho jsem nakupovala, vařila, prala, žehlila, uklízela, se synem jsem se učila… Ale já jsem to brala jako trest za to, jak jsem se zachovala k prvnímu manželovi.

A pak jste si Josefa Vinkláře vzala ještě jednou…
On brečel, přemlouval, prosil. Sliboval, že už bude hodný. Poslal za mnou dokonce synka, aby mě přesvědčil. Nechtělo se mi. Šla jsem za advokátkou a ona mi poradila: „Vraťte se k němu, jedině když si vás vezme. Už víme, co umí. A vy byste jinak mohla skončit i bez střechy nad hlavou.“ A on souhlasil. Byla jsem dlouho ve střehu, on se fakt snažil. Vydrželo mu to dva roky. Poprvé jsme se vzali v roce 1964, vydrželo to dvanáct let. Pak jsme se vzali dva tři roky poté a byli jsme spolu pět let. Potom jsem se s ním rozvedla podruhé a byla jsem ještě šťastnější než po tom prvním rozvodu (směje se).

Fotogalerie

Zase to bylo kvůli milence?
Ano, kvůli kolegyni Březinové z Národního divadla. Ta byla taky potrestaná, chudák, už umřela. A ta, co mohla za první rozvod, to byla holka provdaná do Itálie, kde si našla právníka, tak ta spadla z lanovky a ochrnula jí ruka. Manžel se s ní rozvedl. Ona pak jela s kamarádkou trávit Vánoce a strašně se vybourala. Taky byla potrestaná. Je jasné, že být nevěrný se nevyplácí. Proto sekám latinu… Když jsem podala žádost o rozvod, byla u nás sociální pracovnice. Ptala se Pepíka, kolik vydělal za rok. On jí přiznal tu omračující cifru, protože se chtěl pochlubit. A oni mu pak z toho vypočítali alimenty. Dobře mu tak! (směje se)

Vás se taky zeptala na výdělek?
Ano a já po pravdě řekla, že jsem vydělala osm tisíc korun. Zeptala se: „Za měsíc?“ A já: „Ne, za rok.“ Koukala na mě jako na blázna, že se chci rozvádět, když mám tak úspěšného chlapa a bydlím v pětipokojovém bytě, starožitný nábytek, lodžie. Ale já jsem holt hrdá… Pepík by koukal, kolik vydělávám teď. V únoru mi z nakladatelství poslali balík peněz. Mohla bych utrácet, ale je mi líto vzít si i taxíka. Šetřím pro syny. Dřív jsem byla parádivá, utrácela jsem za módu, ale teď si říkám: „Tlustá seš, stará seš, hezký hadry ti už nepomůžou.“

Čím si uděláte radost?
Dám si prosecco.

Co jste zažila s Josefem Vinklářem pěkného?
To se těžko hledá (směje se). Jezdili jsme ale i na Západ. Jednou jsme se vraceli z Norska a na zadním sedadle jsme měli dárky pro děti. Pepek u jedněch bot nechal paragon. Československý celník to začal studovat, podivoval se nad tou horentní sumou a naštvaně povídá: „Co to je?!“ A Pepík mu vzal ten papírek, roztrhal ho a zahodil. A s naprostým klidem řekl: „To bude nějaký účet.“ Ve mně by se krve nedořezal, já jsem zbabělec, ale on to ustál v pohodě. Hezky nám bylo na chalupě v Českém ráji blízko Jinolických rybníků. Prachovské skály jsme měli za rohem. Ne že bychom tam chodili, Pepík, ten jezdil snad i na záchod autem. Sednout si, dát kafe a cigárko, to bylo jeho. Na bulváru Saint-Germain v Paříži si nechal zahrát skladbu Ten pařížský kluk, kdežto já se chtěla honit po památkách. V Holandsku jsem si vymohla, že půjdeme do muzea miniatur, já si to všechno prohlížela a on se usadil ke stánku a koukal po ženských. Když jsem se k němu blížila, i mě si se zalíbením prohlížel. Než pochopil, že jsem ta, co ji má doma (vyprskne smíchy).

Byl štědrý, nebo kolenovrt?
Byl štědrý hlavně ve společnosti, když měl svědky, aby se ukázal, jak je předobrý. Před mými rodiči mi jednou jen tak dal sto bonů. Škrt rozhodně nebyl.

Nosil květiny? Byl pozorný?
Kytky nosil jen zpočátku, pak už ne. Jednou mě viděl pan Höger, jak jdu z květinářství, a povídá: „Vy si sama kupujete květiny?“ Řekla jsem mu: „Obstarám se sama, když je třeba.“

Měl tu alibistickou teorii některých mužů, že květina by byla přiznáním nevěry?
To ne. Každopádně on byl nevěrný tak často, že by za kytky vyhodil majlant.

Byl gentleman? Pomáhal vám třeba do kabátu, pouštěl do dveří?
Zase, spíš ze začátku našeho vztahu. Občas se naopak choval dost hrozně. Třeba jsme měli 40. výročí divadla (v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, dnes v něm sídlí Švandovo divadlo, strávila více než 30 let, pozn. red.). Koupil mi víno, sám se zašil do rohu se známými a vůbec si mě nevšímal. Seděla jsem tam sama a ve tři ráno jsem se sebrala a šla domů. Z plesu jsem takhle jednou škobrtala domů v pět ráno. Někdy byl holt strašný sobec. Občas i bezohledný. Když chodil s tou Březinovou, koupil si nový kabát. A když šel na rande, čepýřil se před zrcadlem a povídá mi: „Tak co? Sluší mi to?“ On snad čekal, že mu to budu ještě chválit!

Co na něm ty dívky a ženy viděly?
Měl krásný oči a šarm. Třeba když hrál v pohádce Hrátky s čertem (1956) čerta Lucia, byl roztomilý. Postavu měl dobrou, jen měl krátký nohy. To jsem mu samozřejmě neříkala. To by mi dal. On se tak urážel!

Potrestala jste ho nějak, když vás tak trápil?
Jednou jsem přestala vařit. Za trest. Pak si stěžoval své mamince, že ho nutím chodit do hospod. Vyčítal mi, že jsem žárlivá. Já! To bych se musela zbláznit, když nebyl tři dny doma. Bylo to přesně naopak, to on strašně žárlil! Už jsme nebyli svoji, měla jsem milence, taky herce. Jednou jsme jeli na podnikovou chatu na Slapy, cestou jsem vyzvedla v divadle ložní prádlo. Ptal se, kolik jsem platila, že mi to musí dát. A já: „Prosím tě, stálo to dvacet korun, to neřeš.“ Zašli jsme na procházku, přestože byl unaven. Navečeřeli jsme se, otevřeli si víno a pak se oddávali účelu naší návštěvy. Byl velmi pozorný a snažil se až do kuropění. Měla jsem za to, že bych ho měla nějak ocenit, a tak jsem ho pochválila, že se mi věnoval celou noc. A on pravil: „Milostivá paní, vím, co se sluší a patří za dvacet korun.“

A Josef Vinklář to nemohl přenést přes srdce…
Když jsem si ho vzala podruhé, svěřil se mi, že občas tehdy čekal dole v autě před mým domem a šmíroval. Toho mého milého si vyhlédl, tři dny spolu pili a údajně mu řekl, že ho zničí, jestli mě nenechá. Pořád mi na něj donášel ty nejhorší věci, co zaslechl. Tak to po roce skončilo. A já se pak vrátila k Vinklářovi (usmívá se). První manžel mi umřel, druhý taky. Bývalí milenci už jsou slepí, chromí…

Proto chodíte do kina na Nymfomanku, jak jste vyprávěla v televizním pořadu Karla Šípa?
Šla jsem tam úplnou náhodou, zrovna pršelo, říkala jsem si, že bych třeba zhlédla Vlka z Wall Street. Ale oni zrovna hráli Nymfomanku pro důchodce, odpolední zlevněné promítání. Tak jsem měla sál sama pro sebe. Až těsně před začátkem přišel ještě nějaký pán a sedl si za mě. To jsem se trochu bála. Pak jsem tu historku vyprávěla v televizi a po čase potkám na ulici drobného staříka o holi a on povídá: „Dobrý den, paní Devátá, vy mě neznáte, ale já jsem měl tu čest být s vámi v biografu.“ Tak jsem mu řekla: „To jsem měla vědět, to bych se tak nebála.“ Ale nemyslela jsem to zle.

S kým se teď nejvíc přátelíte?
Nejlepší přátelé už mi umřeli. Zbyla mi garderobiérka Mančinka, ta byla vždy velmi vtipná, je jí přes devadesát, občas si zavoláme. A mám dvě dobré přítelkyně v Brně, které znám od předškolního věku. Skoro každý rok přijely na moje narozeniny a já tam zase jezdila na maturitní srazy. Ale už je to s tím cestováním horší.

Co synové a vnoučata?
Syny mám hodné. Marek je velmi pozorný a spolehlivý, chodíme občas na oběd. Ale má málo času. Dělá v oboru PR a k tomu má ještě kapelu. O všechno se zajímá a je to velký gurmán, ačkoli si kupuje slim košile a brzy mu bude šedesát. Minule mě táhnul až do Nuslí, že tam mají nejlepší pekingskou kachnu. Adámek je o deset let mladší. Ten je pracovitý, hodně mi pomáhá doma, třeba mi umyje okna, leccos spraví, ale moc spolehlivý není. Minule třeba prošvihl bráchovy narozeniny. Od Adama mám dva kluky, už jsou dospělí. Od Marka mám hodnou Rozárku. Teď byla půl roku v Anglii. Studuje speciální pedagogiku, učí se znakovou řeč, je to moc šikovná holčička.

Ivanka Devátá: Mám přání, že až to přijde, chci zemřít rychle a důstojně

Je na stáří něco sexy?
Asi se to bohužel netýká všech důchodců, ale já bych mohla být živa o žebrotě. A nemusím ani žebrat.

Jak to myslíte?
Když někam jedu na besedu, lidi mi nosí dárky, tu čokoládu nebo ručně pletené ponožky. Mají mě rádi. Asi hlavně kvůli knížkám, které jsem napsala. Pořád mi říkají, jak jsem úžasná, nebo jsem dokonce od nich slyšela, že jsem kočka. Ve třiaosmdesáti! (směje se) Když jsem na chalupě, nosí mi výslužku sousedi, nedávno jsem dostala pytel zeleniny: okurky, patizon, rajčata, papriky. Jiní mě zase pozvali na večeři, grilovali jsme na zahradě. Jednou jsem do fejetonu napsala, že nemůžu sehnat látací bavlnky na ponožky, jedna paní mi pak na autogramiádu přinesla krabičku bavlnek se všemi možnými barvami. A těch andělíčků, co jsem dostala k Vánocům! Ve Stříbře jsem si šla koupit zeleninu do konzumu, pan vedoucí mě ani neviděl, jen mě slyšel, a donesl mi lahev vína jako prezent. A to je pořád.

Někde jsem četl, že stáří má výhodu v tom, že si člověk může dovolit být upřímný.
Podle čínského horoskopu jsem vepř a ten je prý upřímný až k sebezničení, což je přesně můj případ. I když mi to uškodí, stejně řeknu, co si myslím.

Znáte nějaký vtip o stáří?
Stará dáma si pozve přítelkyně. Dcera jí všechno připraví – chlebíčky a zákusky do lednice, k tomu víno. A odejde. Přijdou přítelkyně. Hodinu si povídají a hostitelka říká: „Ježíši, vždyť já vám ani kávu neudělala.“ Pak zase povídají a ona po půlhodině říká: „Já na tu kávu úplně zapomněla.“ A vyprávějí dál. Po čase si zase vzpomene: „Ježíši, tak aspoň to kafe si určitě dáte.“ Načež se rozloučí a dámy před domem říkají: „To je ale škrt, ani kávu nám nenabídla.“ Pak přijde domů její dcera a říká: „Mami, proč jste to nesnědly?“ A její matka povídá: „Ale, vždyť ani nepřišly.“ (směje se)

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Lorem ipsum dolor sit amet porro quisquam est qui dolorem ipsum.

Co je na stáří nejhorší?
Že vás zrazuje tělo. V hlavě se pořád cítím na padesát. Ale tělo o tom neví. Mě bolí tak zápěstí, že si někdy ani nemůžu vyčistit zuby nebo se učesat. Lokty, ramena, záda… Z toho, jak jsem hodiny seděla shrbená a dabovala slečnu Marplovou. Třiadvacet let mám umělé kyčle. Potřebovaly by vyměnit, ale to bych se z narkózy už neprobudila. Po poslední narkóze jsem byla úplně mimo. Synům jsem říkala: „Kluci, musíte mě odsud dostat, oni mě tady v noci chtějí zabít.“ Tvrdila jsem jim, že tam pacienti hrajou divadlo. A myslela jsem to úplně vážně. Synové se báli, jestli jsem se nezbláznila. Z těch tří neděl, co jsem strávila v nemocnici, si naštěstí nepamatuju vůbec nic.

Zapomínáte taky jako v tom vtipu?
Ne! Vždyť já se ještě v pohodě zvládnu naučit text. Zítra jdu asi po pětašedesáti letech na kamerové zkoušky. Jen jména mi dělají potíže. A pořád hledám brejle. Já teda vidím i bez nich, dokonce bez nich můžu číst, ale cítím se s nimi jistěji.

Umíte být sama se sebou, nebo jste se to musela naučit?
Sokrates říkal, že člověk se má v mládí naučit být sám, protože ve stáří to bude potřebovat. Já jsem to uměla vždycky. Byla jsem moc hodné dítě. Naši šli jednou na ples, mamince to strašně slušelo, měla cop. Druhý den byli společensky unavení, tak jsem si dvě hodiny hrála sama, abych je nerušila. Nikdo o mně nevěděl, měla jsem svůj svět, bujnou fantazii, imaginární kamarádky. Jednou jsem si v nějakém ženském časopise dělala test, jestli umím žít single. A vyšlo mi: „Vy jste se jako solitér už narodila.“. Když vidím ty inzeráty: „Samota tíží…“, kroutím hlavou. Já jsem tak ráda, že doma nemám nějakého nerudného dědka.

Co děláte doma, když máte volnou chvilku?
Pořád mám nějakou práci. Buď se něco učím, nebo si aspoň v bodech připravuju, co kde budu říkat. Pak taky musím poklidit… Jen jednou jsem myslela, že se sama zblázním. To bylo na chalupě, když čtrnáct dní lilo. Nedalo se jít ani ven, musela jsem topit. To už i na mě bylo moc. Ale doma se zabavím – čtu si, koukám se na televizi nebo přemýšlím nad příběhy do nové knížky, kterou napíšu. Teď mně vyjde další v říjnu. V nakladatelství po mně chtěli kuchařku, ale to jsem odmítla, protože vařím klasiku. A pak syna Marka napadlo, že bych mohla napsat něco o jídle. Co jsme rádi jedli, kdo k nám chodil na jídlo, kde jsem si pochutnala v cizině a tak.

I Josef Vinklář platil za výborného kuchaře…
Uměl skvěle vařit, ale dělal to, jen když měla přijít návštěva, aby se ukázal. Nedávno jsem ho viděla v televizi, kde vzpomínal, že se s herci ze seriálu Hříšní lidé pravidelně scházeli, každý měsíc u někoho jiného. Jednou údajně byli u nás a my jsme museli koupit nádobí pro osm lidí, protože jsme ho měli jen pro šest. A že on vařil a já byla pomocná kuchyňská síla. Vyprávěl, že připravoval maďarské jídlo se spoustou zajímavých ingrediencí. A že pan Marvan si pak chtěl jít sám mermomocí pro pivo. Skoro nic z toho není pravda! Říkala jsem si: „Deset let jsi mrtvej a pořád lžeš!“

A jak to tedy bylo?
Byli u nás jen pan Marvan s paní a Pepíček Bláha s paní. Šla jsem dát na kafe, mezitím jsem odmývala nádobí, abych toho pak neměla moc. Pan Marvan přišel za mnou, a jak už byl napitej, opřel se o polici, ta se urvala a všechno nádobí se nám rozbilo. Zametala jsem to, Pepíček Bláha stál nade mnou a říkal: „Ivanko, vy jste anděl. Vy jste áánděl.“ Druhý den byla neděle, sháněli jsme všude možně nádobí, protože jsme neměli z čeho jíst. Celá moje výbava byla fuč. A to mě na panu Marvanovi trochu mrzelo, že se k tomu neměl. Každý, kdo u nás něco propálil nebo poničil, tak pak poslal aspoň kytku na revanš. Marvan nic!

Ivanka Devátá a Josef Bláha v seriálu Hříšní lidé města pražského (1968)

Ivanka Devátá a Josef Bláha v seriálu Hříšní lidé města pražského (1968)

Kdo k vám ještě chodil na návštěvu?
Pepík třeba přivedl v jedenáct lidi a v půl dvanácté mě nutil, abych upekla kachnu. A já ji upekla. Ale oni všichni byli už tak nachmelení, že nám zůstala na druhý den.

Proč jste ho neposlala do háje?
V manželství s ním jsem byla submisivní. Umím se bránit, ale s Pepíkem mi to moc nešlo, podléhala jsem mu. A už to pak ani nebylo z lásky. On byl opravdu silná osobnost. Ale byla s ním sranda. Jednou jsme byli na Šumavě, on si půjčil lyže a jel ze Špičáku. Čekali jsme na něj dole a on strašně dlouho nejel. Vyslali jsme nahoru syna Marka a ten pak přišel se vzkazem: „Mám vyřídit, že Pepík už se řítí, ale že je to řiťba velmi pomalá.“ Brázdil svah od strany ke straně, jak se bál.

Neměl hereckou školu, ale tvrdil, že ho na herectví připravili Voskovec s Werichem a Ljuba Hermanová, což byla jeho první láska.
On měl osm tříd, učil se zubním technikem. Chodil do Dismanova dětského sboru, kde ho objevili pro film. Seznámil se pak s Werichem. Nebyli kamarádi, ale byl za ním párkrát na návštěvě. Akorát o tom pořád mluvil.

Vzal vás někdy s sebou?
Kdepak, nikam mě nebral. Protože pak bych třeba mohla chtít, aby už šel domů. To nemohl potřebovat.

Vydala jste patnáct knih. Kterou máte nejraději?
Lázeňskou kúru, protože je podle mě nejlepší, měla jsem strašně moc materiálu. Kvůli kyčlím jsem musela do lázní jezdit každý rok, hlavně do Jáchymova. Tam mě vždycky uvítali slovy: „Zavazadla už máte v pokoji.“ Připadala jsem si jako nějaká kněžna. V lázních jsem si nikdy s nikým nezačala, přišlo by mi to jako ubohé klišé. A chlapi tam byli tak nemožný… Ale největší úspěch měla kniha Jak jsem se zbláznila. Za tu jsem dokonce dostala ocenění od Obce spisovatelů. Jedna paní mně nedávno říkala, že tam byla taky a že jsem to popsala naprosto přesně.

Kde jste se léčila?
V psychiatrické léčebně u Karlova náměstí jsem strávila 12 dní. A dokonce jsem viděla, kam zavírali zpěvačku Ivetu Bartošovou. Do takového střeženého kamrlíku, odkud ona pokaždé odešla. Tam byli i schizofrenici. Naproti mně ležela ženská, která když měla světlé chvíle, tak hezky vyprávěla o výtvarném umění, ale když je neměla, ukazovala mi kabelku: „Tady mám pudr, hřebínek, rtěnku a tady posraný kalhotky.“ Když přišla vizita, stála ukázněně jako voják. Ptali se jí: „Tak co, paní Ilonko? Ještě slyšíte hlasy?“ A ona že pořád. „A co vám říkají?“ zeptali se. „Že jsem stará píča!“ odpověděla. A řekla to tónem, jako kdyby odpovídala, kdy zemřel Napoleon.

Bála jste se tam někdy?
Nebála.

Nikdo z pacientů nebyl agresivní?
Byl tam schizofrenik, který mluvil sprostě, ale ty urážky chrlil do rohu, ne k nám. Říkal třeba: „Děvko! Ještě jednou ke mně přijdeš a vyvraždím celou tvou rodinu. Okradlas mě, ty kurvo!“ Z toho tedy šla hrůza. Zvlášť když jsem přišla jako nová. Vrhnul se na mě a začal vyprávět, jak ho nejdřív okradli komunisti a teď ti noví. Pořád cvičil, dělal kliky, aby byl v kondici. Synové byli skvělí. Každý den za mnou někdo přišel na návštěvu. Všichni mi je záviděli.

Proč jste se tam ocitla?
Měla jsem nad sebou souseda, který mě šest let terorizoval. Denně do čtyř do pěti do rána jsem měla „program“. Dupal, pouštěl nahlas muziku, při sexu schválně strašně hlučeli, po každém čísle se šli sprchovat. Někdy mi mlátili křeslem přímo nad hlavou a hihňali se u toho. Celé noci jsem nespala a třásla se. Pak jsem chodila spát do kuchyně na zem, tam jsem plakala a přála si, abych už byla mrtvá. Tu rakovinu, co jsem pak měla později, jsem, myslím, dostala i kvůli tomu. To byl strašný stres! Do toho jsem začala zkoušet ve vinohradském divadle menší roličku. Měla jsem jet na moravské miniturné se svým pořadem, kde vyprávím. Měla jsem tam taky hrát na piano a zpívat. Neměla jsem ale čas se to učit. A pak jsem se z toho všeho zhroutila. Zabít jsem se chtěla, nabrousila jsem si dokonce nůž.

Až tak…
Zavolala jsem doktorce a svěřila se jí, že jsem na tom strašně. Trochu mě uklidnila. Pak přijel syn a ten mě hlídal, než jsme odjeli k doktorovi. A říkal: „Mami, nestůj u toho okna!“ Povídala jsem: „Copak si myslíš, že jsem blázen, abych skákala z druhého patra, to bych se ani nezabila.“ (směje se)

Jak vás dali v léčebně dohromady?
Strašně se mi ulevilo, když syn přišel s tím, že všechny ty moje závazky zrušil. Já jsem si pak ani nesměla vybavovat ten text, co jsem se učila do divadla, okamžitě jsem pak zase dostala klepetici… Pomohlo mi, že jsem se z toho vypsala. Sedla jsem a napsala, jak jsem se zbláznila. A vydělala jsem fůru peněz (směje se). A hlavně – soused se odstěhoval, byt pronajal a nový podnájemník je úplný anděl. Půl roku jsem brala antidepresiva, ale kvůli nim jsem přibrala deset kilo. Proto jsem je pak vysadila.

Proč jste se nepřestěhovala?
To mi radil i syn Marek, ale kam bych všechny ty věci dala? A nikdy nemáte jistotu, že to bude lepší… Přes léto se aspoň můžu přestěhovat na chalupu. Nervy mám asi trochu zjitřené, asi jako každá druhá herečka (usmívá se). Předtím jsem se jednou zhroutila i před představením, to bylo krásný! Líčila jsem se v šatně před premiérou, nervy jsem měla nadranc. A najednou jsem začala řvát jako primát. A vůbec už jsem nic nemusela. Přijel doktor, píchnul mi injekci. Jel se mnou domů a počkal, než usnu. Ale bylo to marný, nemohla jsem uspat mozek, pořád mi to v něm šrotuje.

Kdy jste vlastně v sobě objevila literární talent?
To už v dětství. Ještě jsem ani neuměla psát a skládala jsem básničky. V jedenácti jsem napsala divadelní hru, hrálo se to v tělocvičně a já to režírovala. V manželství jsem s tím musela přestat. Když jsem pak ale měla žloutenku, napsala jsem zčistajasna dvě pohádky a zavolala jsem do rádia. Vzali to, já jsem si to namluvila. Ale pak jsem se zase vrátila do divadla a k domácím povinnostem. A k psaní jsem se dostala až po druhém rozvodu s Pepíkem. Měla jsem méně práce v divadle. A ubylo všechno to žehlení košil… Začala jsem povídkami pro časopis Vlasta. Pak jsem napsala první knihu a už to jelo.

Mluvila jste o dětství. Váš otec byl skladatel a dirigent…
Toho jsem strašně milovala.

Máte po něm hudební nadání?
Nemám. Prošla jsem několika pěveckými spolky, jako mladá jsem zpívala v rozhlase i na jevišti, ale nemám silný hlas ani velký rozsah. Chodila jsem i na piano, ale nebavilo mě to, takže když jsme se stěhovali, naši to vzdali. Tatínek toho moc nenamluvil, ale když něco řekl, stálo to za to. Pamatuju si třeba na jeho větu: „Vyřčené slovo je jako šíp. Už ho nikdy nevrátíš.“ Miloval latinu. Přitom nebyl vzdělaný, učil se kuchařem a cukrářem v Olomouci, protože jeho maminka neměla na studia peníze. Měla talent každou chvíli ovdovět, takže tatínek přišel o otce, když mu bylo šest. Zbyly mu po něm housličky, ale otčím mu je vyhodil s tím, ať dělá něco pořádného. Pak stejně šel na konzervatoř. Měl docela krutý život. Vyprávěl, že když mu bytná přinesla kafe a on hned nevstal, tak mu zmrzlo. Nebo prý spal na velkém koncertním křídle a ty nožičky postavil do mísy s vodou. Kvůli štěnicím.

Otec tedy pocházel z nuzných poměrů. Zažila jste někdy bídu?
Ani ne. Tatínkovi hádala cikánka z ruky, že nikdy nepocítí úplnou bídu, ale že se nikdy nedomůže velkého majetku. To se vyplnilo. Měla jsem krásné dětství, jezdili jsme na dovolené. Ale první auto si tatínek koupil v padesáti a chalupu deset let poté. Maminka byla doma. Měla sice obchodní akademii, ale tehdy se nenosilo, aby vdaná žena chodila do práce. Byla by hanba pro manžela, že ji neuživí.

Zažil vaše manželství s Josefem Vinklářem? Neodrazoval vás od toho?
Rodiče mi to rozmlouvali, než jsem si Pepka vzala, ale pak se s tím smířili. Tatínek mi jen říkal: „Víš, Pepek má takové dvě tři špatné vlastnosti, ale ty stojí za to.“ A měl naprostou pravdu.

Na co se teď nejvíc těšíte?
Snažím se těšit z každého okamžiku. Dnes ráno jsem si říkala, že se mi to štěstí smrsklo na takové drobečky. Ráno vstanu, postavím se na nohy, hýbu všemi končetinami a říkám si, že je to výborný. Docela se těším na pečená žebra, na která mě Marek vytáhne do nějaké vyhlášené hospody. Pak asi zase pojedeme na čínu do Boleslavi. Ráda bych tam oslavila narozeniny (27. listopadu jí bude 84 let, pozn. red.). Připomíná mi to tam legendární čínu ve Vodičkové ulici, kam mě kdysi vodil Pepík. Tehdy jsme se tam báječně navečeřeli za 140 korun. To byly časy… Taky mám plán napsat pokračování jedné knížky, ale nechci moc prozrazovat. A taky nevím, jestli to stihnu… Záleží, kolik mi ten nahoře dá ještě času. Pak uvidím, jak dopadnou ty kamerové zkoušky. Jedná se o film, kde bych měla hrát drsnou starou bábu. Dětem říkám: „Tu roli nemůžu dostat, vždyť jsem krásná a mladá. To by si mě museli v maskérně vzít pořádně do parády.“ (směje se)

Autor:
  • Nejčtenější
Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

Příběh Oliny: Vyspala jsem se s kamarádem, nevím co dál

Udělala jsem velkou hloupost, vyspala jsem se se svým nejlepším kamarádem. Bylo to krásné, ale i tak bych byla radši...

Lidé, jezte, neblázněte, nabádá psycholožka a dietoložka Iva Málková

Drželi jste někdy dietu? Občas? Často? Na Ivu Málkovou nemáte. Ta vyzkoušela snad všechny diety a metody na hubnutí, i...

Gender v pohádkách, divné diety i brčka z papíru. Kde je zdravý rozum?

Nejen v módě existují prapodivné trendy jako ponožky v sandálech. Některé odezní rychle, jiné mají dopad na naše...

Premium

Konec dovolených u Mrtvého moře? Závrtů přibývá, turistům hrozí nebezpečí

Mrtvé moře vysychá a­ dává o­ tom svému okolí dost razantně vědět. Zvyšuje se počet míst, kam už lidé nesmějí. Kde byla...

Premium

Havel byl z jiného těsta, vzpomíná v rozhovoru exprezident Klaus

Jeden z hlavních aktérů polistopadového vývoje Václav Klaus starší hovořil pro LN o nepochopení kuponové privatizace i...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

  • Další z rubriky
Premium

Na -ová si už zvykla. Vadí mi však omezená rychlost, říká skeletonistka

Na skeletonu se v ledovém korytě řítí rychlostí, za kterou by na českých dálnicích dostala pokutu. Loni Anna...

Čas, mindráky i mužská logika. Znáte deset největších nepřátel ženy?

Jsou takové, které vyděsí pavouk na půdě, jiné zase straší šouravé kroky ve ztichlém nočním parku. Husí kůži by ale nám...

Premium

Z chudoby přes výsluní, vězení až do ústraní. Hana Hegerová oslaví 88 let

Drobná tmavovláska v černém rozkročená na pódiu, oči přivřené, tvář sklopená k mikrofonu. Když Hana Hegerová zpívala...

Týdenní horoskop pro ženy všech znamení od 21. do 26. října

Týden začíná a hvězdy vašemu znamení mohou pomoct k tomu, abyste následující dny nejen zvládla, ale také si je užila....

Najdete na iDNES.cz