Fotogalerie |
Mnoho žen si láme hlavu s nedokonalou postavou. Příliš malá prsa, velké boky, krátké nohy, nebo nevýrazný pas. Přitom, kdyby se narodily v jiné době, mohly být považovány za ideál krásy. Každé historické období totiž považovalo za žensky přitažlivé něco jiného. V závislosti na tom, jestli byl zrovna hladomor, války či blahobyt.
Pokud lidé měli nouzi o jídlo, zdáli se jim přitažlivější kypré tvary, naopak v dobách míru a relativní sociální stability byla žádaná štíhlá postava. Podívejte se, jak si naši předkové představovali své dobové krásky!
Pravěk
Věstonická venuše
Běžná pravěká žena se svým vzezřením paradoxně blížila ideálu modernímu. Nedostatek jídla a velká fyzická námaha totiž udělaly své. Za krásnou ale byla považována ta s více než kyprými tvary, což nám dokazuje pravěké umění, třeba slavná Věstonická Venuše. Dnes bychom takovou ženu považovali za nezdravě obtloustlou.
Starověk
Starověký Egypt byl nakloněn úzkým ramenům a dlouhému krku. Mnozí si asi jako krásku mezi Egypťankami představí známou panovnici Kleopatru, ta prý byla ale ve skutečnosti relativně ošklivá.
Ideál antického Řecka se od toho egyptského dost lišil, Řekové totiž upřednostňovali ženy bujnějších křivek s velkými prsy a širokými a oblými boky.
Středověk
Protože žena ve středověku byla považována za „nástroj ďábla“, nebyl na její krásu příliš brán zřetel. Perfektní ženu v této době můžeme ale vidět na zobrazení světic a andělů. V módě byla útlá postava a esovité držení těla. Ženy se tak učily zvláštnímu způsobu chůze, při němž byla páteř co nejvíce prohnutá. Středověcí estéti si také potrpěli na dlouhá chodidla, která byla považována za velice elegantní. Proto se také nosily boty s tak dlouhými špičkami. Jejich konce někdy musely být provázkem přivázány ke koleni.
Renesance a baroko
Abychom viděli „dokonalou“ ženu v renesanci, stačí se podívat na obrazy mistrů jako Raffael, Sandro Botticelli nebo Paolo Veronese. Ideální renesanční dáma měla co nejbělejší pleť, ale také plné křivky. V té době už ženy relativně běžně používaly kosmetiku a dokonce si i odbarvovaly vlasy. Jejich péče o vhled tak byla podobná té, kterou známe z dneška.
Barokní model je podobný tomu renesančnímu, jen byl kladen ještě větší důraz na oblé tvary a mohutné poprsí, které slabší pohlaví vystavovalo v hlubokých výstřizích.
Devatenácté století
Předminulé století se neslo v duchu výrazných boků a zadní části těla, ale také extrémně úzkého pasu. V honbě za vosím pasem se ženy nechaly svazovat do korzetů tak těsných, že většinou nemohly pořádně dýchat. Omdlévání tehdy nebylo ničím neobvyklým. „Průkopnicí“ ideálu ženské krásy v této době je císařovna Alžběta, přezdívaná Sissi, jejíž posedlost v této oblasti je legendární. Jen každodenní česání jejích neuvěřitelně dlouhých vlasů trvalo dvě hodiny.
Moderní doba
Dvacáté století s sebou přináší změnu. V módě začínají být ženy postavy útlejší až chlapecké. Přestávají se nosit korzety a oblečení najednou více odhaluje přednosti nositelky. V padesátých letech se sice nakrátko dostanou na výsluní těla kypřejší, jako měla třeba Marilyn Monroe, už o pár let později ale s fenomenální modelkou chlapeckého vzezření jménem Twiggy přichází skutečná revoluce v módě i kráse.
Marilyn Monroe je považována za jednu z nejkrásnějších žen v celé historii.
Modelka Twiggi nastavila v půlce 60. let minulého století trend extrémní štíhlosti.
Od této doby prakticky až do současnosti můžeme sledovat trend (někdy až příliš) hubeného těla. V současnosti ale přece jen dochází k jisté změně. Na billboardech a obalech časopisů jsou stále častěji vidět ženy se sice pořád dost úzkým pasem, ale velmi výrazným pozadím. Zda se ideál krásy opět nějak radikálněji změní, nejspíše uvidíme až v příštích letech.
Ideálem krásy byla ve své době Marylin Monroe:
