Opět ta bílá!
Dominance bílé pleti se táhne od starověku po středověk – až do renesance. Světlá, takřka průhledná pleť byla znakem urozenosti. Znamenalo to, že tito lidé nemusejí těžce pracovat někde na poli, kde by se jejich kůže opálila od sluníčka. Snědí byli především obyčejní, chudí lidé.
Honba za světlou pletí však některé dovedla až k velmi nepříjemným procedurám, jako bylo například pouštění žilou nebo přikládání pijavic. Po častějším aplikování těchto metod se stával člověk chudokrevným, tedy nezdravě bledým. Méně zámožné ženy používaly k bělení pleti také třeba mouku nebo vaječné bílky. Ty bohatší pak přípravky z olova, rtuti, či dokonce arzenu.
Časté nanášení těchto „zkrášlovadel“ vedlo kromě předčasného stárnutí i k vypadávání vlasů, takže v této době vládla móda vysokých čel, což byla taková z nouze ctnost. Nosily se také různá nalepovací znaménka, kterým se říkalo mušky. Jednak zakryly nějaký ten nedostatek na pokožce, ale také mohly napovědět, jestli je žena zadaná, volná a nebo má milence. Dokonce měly i různé tvary, jako je srdíčko či měsíček...