Vyléčila mě posedlost prací, říká módní designérka Liběna Rochová

  0:30aktualizováno  0:30
Její přehlídka je pokaždé originální umělecké dílo. Za téměř 40 let v módní branži posbírala Liběna Rochová mnoho významných designérských cen a své zkušenosti využívá i jako vedoucí studentů Ateliéru oděvu a obuvi na pražské UMPRUM.

Oděvní designérka Liběna Rochová | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Teď se však spojila s výtvarníkem Lukášem Musou, aby společně pomohli dobré věci. Vytvořili kolekci oděvů proto, aby upozornili na bolest a zmírnili utrpení pacientů s nemocí motýlích křídel. Kde se v křehké ženě bere touha pomáhat? A kde vzala tolik síly čelit nepřízni vlastního osudu? Rozpovídala se pro týdeník TÉMA.

Olinčin boj s nemocí

Olinka byla nejznámějším českým „motýlkem“. Když se v lednu 1985 narodila, lékaři řekli její matce, že ještě téhož dne do večera zemře. Pak prognózu prodloužili do tří let. Potom do osmnácti. Nakonec s každodenními krutými bolestmi bojovala více než třicet let, zemřela v roce 2015.

Kde se originální nápad vytvořit prodejní kolekci oblečení na pomoc lidem trpícím nemocí motýlích křídel zrodil?
Asi před rokem a půl se mě ptala děvčata z organizace Debra, jestli nemám nápad na nový projekt. Za nějakou dobu nápad „přišel“. Ale nebyla to náhoda, pro charitativní organizaci Debra Česká republika, která podporuje lidi s tímto vzácným onemocněním, pracuji už několik let. Setkání s touhle vážnou a stále ještě nevyléčitelnou nemocí mě před lety naprosto zlomilo. Řekla jsem si, že tady prostě musí člověk pomoci. A napadlo mě, že by se dala vytvořit kolekce oblečení, která upozorní na tenhle problém, a výtěžek z jejího prodeje navíc pomůže nemocným. Jsem šťastná, že se mohu přidat v osvětě k ostatním, kteří burcují veřejnost, aby neodvracela zrak a třeba se přičinila o lepší kousek života někoho z pacientů, kteří mají svůj čas tady nekompromisně vyměřen.

Jak před lety vyburcovalo první setkání s nemocí vás?
Jela jsem tehdy autem a zaslechla v rádiu rozhovor, který mě zasáhl. Netušila jsem, že existuje nějaká nemoc motýlích křídel, a netušila jsem, že slyším mluvit Olinku Joklovou a její maminku Olgu. Týden nato mi zavolala herečka Jitka Čvančarová, patronka Debry, a ptala se, zda bych jí nezapůjčila šaty na focení kalendáře na podporu nemoci motýlích křídel. Já opáčila, že jsem zrovna slyšela rozhovor, a ona na to, že to mluvily „jejich Olinky“. A od té doby jsem i já jezdila na srazy a galavečery Debry, setkávala se s pacienty, rodiči i s paní primářkou Bučkovou, která je zakladatelkou Debry. Jejich Olinky se staly i mými Olinkami.

Zažívala jste s nimi mimořádné věci?
Maminka Olga je nezdolná bytost s obrovskou energií. Věnovala se své dceři „šestadvacet“ hodin denně a myslím, že nebýt jí, nebyla by tu Oluš vůbec tak dlouho. I sama Oluš byla obrovsky silná osobnost. Sršelo z ní plno energie a bojovala za to, aby se co nejvíce lidí o nemoci dovědělo a nebálo se jí. Víte, mnoho rodičů takto nemocných dětí, i dětí samých, nevyhledává pozornost veřejnosti, protože se na ně lidi škaredě dívají. I já jsem takové pohledy znala. Stačilo přejít s Oluš po Václaváku a neušlo mi, s jakým opovržením se lidé dívají. Jí to nevadilo. Ale není každý tak odolný.

Je evidentní, že vyděšené nebo znechucené pohledy strhávají nemocní, i když chodí ovázaní, protože veřejnost netuší, oč jde. Čím tito pacienti trpí?
Jejich kůže je velmi křehká. Ba až extrémně křehká. Tvoří se jim puchýře a otevřené rány po celém těle. Na první pohled je jasné, že trpí neustálou bolestí. Stejně zranitelné jsou ale i vnitřní orgány. Třeba jícen může potrhat pouhé polknutí jídla. Někdo může prožívat lehčí formu, ale u všech je té bolesti tolik, že mne ohromuje a odzbrojuje, jak jsou stateční.

Nemoc motýlích křídel

Nemoc dostala své jméno proto, že kůže pacientů je skutečně křehká jako křídla motýlů a praská při sebejemnějším dotyku. Příčinou je mutace skupiny genů. Část dětí, které se s nemocí narodí, nemá ani šanci na přežití – sliznice jejich trávicí soustavy neumí čelit tlaku procházející potravy. V tuzemsku trpí touto vzácnou a bohužel nevyléčitelnou nemocí tři stovky lidí. Většina z nich nepřežije dětství nebo dospívání. Denně musí prodělat i dva bolestivé převazy, leckdy téměř celého těla. Nemoc navíc poškozuje sliznice a klouby. Pouhé nošení oděvů způsobuje špatně se hojící rány a puchýře. Nemocným srůstají prsty.

Pracujete s nimi, vídáte je, tudíž se vás mohu zeptat: Jak nesou svůj stav?
Touhle nemocí trpí celá rodina. Tam, kde se narodí takové dítě, se naprosto změní život. Pro manželské či rodičovské páry je to obrovská zkouška. Ne všechny to zvládnou společně, ale na druhou stranu neznám situaci, že by rodiče takto nemocné dítě zcela opustili. Starají se třeba zvlášť, ale starají se oba. Znám případ čtyřletého Vojtíška, který má sice to štěstí, že má u sebe oba podporující rodiče, ale kvůli přirostlému jazyku nemluví a je velmi uzavřený. Iniciovala jsem projekt, který byl k naší velké radosti přijat, a na ozdravném pobytu Debra v Radešíně se tak uskutečnil worskshop Můj motýlek, kde jsme se s výtvarníkem Lukášem Musou Musilem věnovali právě těmhle dětem a jejich rodinám – dva dny jsme s nimi výtvarně pracovali a oni malovali své motýlky. A právě tady se Vojtíšek neuvěřitelně uvolnil. Vytvořil naprosto úžasné motýly, byl opravdu šťastný a i beze slov jsme si skvěle rozuměli. Byl to pro nás s Lukášem výjimečný pocit, a když pak proběhla vernisáž dětských děl a já tam vzala svá zdravá vnoučata, uslyšela jsem pak z jejich úst, že nezažila krásnější dva dny.

To byl záměr propojit zdravé děti s nemocnými?
Ano. Seznamovat člověka už v dětském věku s tím, že existuje něco takového a že to neznamená odvracet se, leč naopak být nablízku a chovat se normálně, pokládám za důležité.

Právě s výtvarníkem Lukášem Musou Musilem jste limitovanou kolekci oděvů a bot s příznačným názvem NADOTEK stvořili. Vaše spojení, tuším, také není náhoda?
I Lukáš pracuje několik let pro Debru, a když Oluš umírala, přizvala nás její maminka k rozloučení. Byli jsme oba její velmi blízcí přátelé. A protože mně se Lukášova tvorba velmi líbí, dělá překrásné obrazy plné energie a je to ryzí člověk, napadlo mě nabídnout spolupráci právě jemu. Mé oděvy, dekorované jeho kresbami. Nakonec jsme se tvůrčím způsobem velmi sešli a začali řešit limitovanou kolekci pro běžné nositele, kterou by Debra online prodávala a výtěžek by šel na pomoc nemocným.

Musa kreslil nové motivy speciálně pro tento projekt?
Říkali jsme si, že nemá smysl, aby kreslil nové věci, když má spousty hotových. Vybrali jsme kresby tuší, nechali motivy natisknout na látky, já navrhla kolekci – šaty, kabátky, sukně a overaly, kalhoty a oslovila jsem výrobní firmy a přednesla jim tu svou mantru, nebo jak to nazvat. Přála jsem si, aby nám vyšli vstříc.

Jakou mantru?
Že jsem zdravá a šťastná, dělám práci, která mě baví a živí, a mou povinností je pomáhat. Budu šťastná tehdy, když udělám šťastným druhého. To zabralo a lidi na vedoucích místech oslovilo. Byla jsem překvapena, kolik tu žije dobrých lidí, a patří jim za to můj velký dík. Nemohu tady jmenovat všechny, ale třeba od společnosti Baťa jsme dostali osmdesát párů originálních tenisek. Firma Adler nám darovala tisícovku triček a ty nám Musovými motivy zdarma potiskla firma Kříž. Mysleli jsme si, jak jich je moc, měli jsme starosti, jestli se trička prodají. A vidíte, teď po naší účasti na Designbloku, po velké vlně nadšení a snahy pomoci, je máme po týdnu vyprodané! Takže dotiskneme další stovky, aby se dostalo na každého, kdo chce pomoci.

Kde se ve vás bere chuť pomáhat?
Mám to asi v sobě. Nepomůžu, když mladý kluk žebrá na ulici, tedy když vidím člověka, který je schopen pracovat. Ale když trpí dítě, které za svůj úděl nemůže, připadá mi naprosto samozřejmé podat pomocnou ruku. Proto mimo jiné spolupracuji i s UNICEF na projektu Adoptuj panenku, kdy jeden člověk panenku vytvoří a druhý ji adoptuje, tedy zaplatí za ni a jeho peníze poputují na očkovací kampaň pro jedno konkrétní dítě z rozvojové země.

Fotogalerie

Už jako dítě jste mívala tendence nenechat slabšího v nouzi?
To vám nedokážu říct. Ale Panny obecně samaritánky jsou. Někdo mi s humorem řekl, že jsem vlastně sobec. Že pomáhám druhým, protože mi to dělá dobře. Dělá, ano. Jen o tom nepřemýšlím, je to pro mě přirozená věc. Na druhou stranu něco nedokážu. A sžírají mě dennodenní výčitky. Mám maminku, které je 93 let, žije v Domově důstojného stáří, kde je po pádu a úrazu mozku nádherně opečovávaná, ač nechodí a jen leží, a já jí nedokážu umožnit, aby byla s námi doma. Prostě nedokážu… a trápí mě to. Zato ale můj obrovský dík patří Domovu v Brně-Maloměřicích se skvělou ředitelkou, paní Bednářovou. Kolem maminky jsou milé ošetřovatelky, říkám jim andílci. A nesmírně je obdivuji.

Jste si jista, že ona sama by z domova chtěla pryč?
Je ve stadiu, kdy by si změnu asi neuvědomovala. Ale to nic nemění na tom, že být s ní častěji, mám čistší svědomí. Když jsem byla v létě víc v Brně, chodila jsem za ní každý den. Teď spolu máme takové „naše“ intenzivní soboty a neděle, kdy za ní přijdu a šeptám jí různé věci. Nebo jí třeba na pokoji s manželem tančíme nebo si zpíváme a ona je šťastná.

Proč si myslíte, že byste nedokázala intenzivní starost o maminku nést na svých bedrech?
Já bych pro ni udělala první poslední, ale nemohla bych s ní trávit čtyřiadvacet hodin denně. Nezvládla bych to ani fyzicky. Mám taky svůj život, mám vnoučata, mám krásnou rodinu. A byla to právě moje maminka sama, kdo měl radost z toho, že umím kolem sebe vytvořit hezkou rodinu. Tak já si teď říkám, že ona jistě ví, že musím být s manželem, dětmi a vnoučaty. Už proto, že mnoho manželství ztroskotalo na tom, když se dcera věnovala své matce a přestala plnit funkci manželky.

Mohu se zeptat, kde je váš otec, maminčin manžel?
Zemřel. Byl vědec. Už za dob komunismu měl nabídky práce do zahraničí, ale nechtěl nám komplikovat život, tak emigroval, až když jsme se s bratrem postavili na vlastní nohy a měli každý svou rodinu. Byli s maminkou jako oheň a voda. On si potřeboval trochu oddechnout, nedokázal se rozvést, ale miloval ji, to vím. Takže když emigroval a ona za ním do Rakouska jezdila, jejich vztah se krásně srovnal.

V padesátých letech vrátil „rudou knížku“. To už vám nejspíš život tak jako tak zkomplikoval.
To byly kruté doby. Nebyli jsme ale tak perzekvováni jako jiné rodiny. Poštu nám sice otvírali, sledovali nás tajní a byli jsme chudí, ale já na tátu byla hrdá. Dědeček byl generál a popravilo ho gestapo. U nás v rodině jsme byli pyšní na takové kroky. Po revoluci nabídli tátovi rehabilitaci. Měl dostat na technice profesorský titul. Celý šťastný přijel do Čech, připravil si všechny materiály na téma energetické úspory a u slyšení, kde oba oponenti byli takzvaní zelení mozci, začal s poctivostí sobě vlastní ukazovat tabulky a vysvětlovat. A ti dva se ho neomaleně a posměšně zeptali, jestli v době počítačů jsou ty jeho tabulky k něčemu dobré?! Tatínek se nadechl a pronesl, že kdyby nebyly, neuveřejnili by mu je aktuálně ve švýcarském a německém časopise, a zemřel.

To myslíte vážně?
Naprosto. Složil se přímo v té aule a umřel. Chtěla jsem za nimi jít a říct, že tatínka zabili. Neudělala jsem to. Proto já ty komunistický ku**y nesnáším. Jsem křesťan, ale v tomhle jsem černobílá. Taky když jsem teď já dělala profesuru na UMPRUM, posadila jsem si tatínka pomyslně do první řady a svou přednášku mu věnovala. A když mi předávali jmenování, posadila jsem si je tam oba i s maminkou.

Vím, že se jen tak nedáte. To je taky dar do kolébky, ta vaše odvaha vypořádat se s osudem?
To je vývoj. Meditace, usebrání se. Život je škola a výzva. Musela jsem mít něco v sobě, ale to se začalo vylupovat až v pozdějším věku. Člověk se formuje. Mnoho situací, setkávání a mnoho životních tragédií ho spoluvytváří. Já například nemohla jít ani na střední školu, aniž by mi povolení podepsal uliční výbor, a ten to kvůli tatínkovi neudělal. To se psal rok 1967. V osmašedesátém, v době politického uvolnění, už se báli nepodepsat, a já se na školu dostala. Ovšem na studium oboru Oděvní návrhář na UMPRUM v roce 1972 už zase ne. Nechtěla jsem se přihlásit do svazu mládeže, což prý byla podmínka přijetí. Vzdala jsem sny o práci návrháře v Paříži, ale přesto si šla zabejčeně svou cestou dál. Po škole jsem začala pracovat v jednom salónu, kde jsem měla skvělou paní vedoucí, která mě, co se týká střihů a šití, vycepovala. To ona mi umožnila dělat přehlídky. Žila jsem oděvním výtvarnem, byla jím posedlá, nedovedla jsem si nic jiného představit. Abych se ale dostala mezi profesionály, musela jsem se zasloužit o členství ve Svazu výtvarných umělců. Připravila jsem ke zkouškám kolekci, kresby a skici, a napodruhé je udělala. Jakmile jsem se stala členkou Asociace profesionálních výtvarných oděvníků při Svazu výtvarných umělců, začali mě v branži brát vážně. Proto tvrdím, že když člověk něco chce, tak to dokáže.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Rozhovor s módní designérkou Liběnou Rochovou vyšel v listopadovém čísle časopisu TÉMA.

Tuším, že vám vaše práce pomohla i po rozvodu s prvním manželem. A to i přesto, že v době začátku manželství a po narození první dcery jste sny o své kariéře skoro zapudila.
Víte, já na toto téma nejsem moc sdílná. Máte ale pravdu, že jsme postavili dům v Brně a já netoužila dělat velkou kariéru. Pak ovšem přišel problematický rozvod. O tom nechci mluvit vůbec. Stačí, když řeknu, že jsem se s mým prvním mužem seznámila, když mi bylo šestnáct. Byl šarmantní, moc hezký a chytrý. Bezmezně jsem mu věřila. Nechci další peripetie ventilovat. Jen apeluji na ženy, aby včas odešly ze svazků, kde muži vládne alkohol. Já byla po rozvodu ve špatném stavu a až moje maminka mě přiměla k restartu. Tlačila mě k tomu něco dělat. Přihlásila jsem se do soutěže Mladý módní tvůrce a vyhrála. Všechno pak nabralo jiný spád. Včetně mého soukromého života. Moje dcera potom získala nového, skvělého tatínka a do rodiny přibyl náš syn. Proto říkám, že mě práce vyléčila. Vyléčila mě posedlost jí. A ta dodnes trvá.

Autor:

Nejčtenější

Potravinová pyramida je omyl moderní výživy, říká Margit Slimáková

Margit Slimáková, výživová specialistka

Studium farmacie úspěšně dokončila, ale už na škole byla rozhodnutá, že pro farmaceutický průmysl pracovat nebude. Víc...

Pořádek přerostl v teror. Sbal holku a uteč, radila vyměněná manželka

Patrik svou ženu Veroniku miluje, ale pořádek v bytě ještě víc.

Šestadvacetiletý sanitář Patrik je tak posedlý pořádkem, že diváci reality show Výměna manželek mohli u televize snad i...

Příběh Patrika: Žena opustila mne i dceru, ale stejně se stále vrací

Ilustrační snímek

Dva roky moje manželka udržovala milenecký vztah s jiným mužem. Když to na ni prasklo, rozhodla se pro něj. Bez...

Manuál, jak se co nejrychleji zbavit nachlazení

Ilustrační fotografie

Když zakročíte včas, můžete nejenom zmírnit průběh nachlazení, ale i podstatně zkrátit dobu, kdy vám je špatně. Co...

Průzkum: muži dávají přednost ženám s hustým obočím. Na sex i na vztah

Cara Delevingne je současnou nejžádanější modelkou světa. Angličanka s výrazným...

Ženy s hustým obočím mají podle vědců v krvi vyšší hladinu pohlavních hormonů a bývají sexuálně náruživější. Proto se...

Další z rubriky

OBRAZEM: Tak šel čas s krasavcem Cagem, který oslavil pětapadesátiny

Herec Nicolas Cage (55) byl už od počátku své kariéry považován za...

Herec Nicolas Cage (55) byl už od počátku své kariéry považován za hollywoodského krasavce. Ve filmu se nebál odhalit...

Žena zhubla, aby už v letadle nemusela předstírat, že dopne pásy

Žena zhubla, aby se vešla do sedadla v letadle.

Australanka Zoe Batchelorová (34) se od puberty potýkala s obezitou. Milovala jídlo a byla spokojená. Ovšem jen do té...

Někdy si zpívám na chodbě ubytovny, říká zpěvačka Věra Bílá

Zpěvačka Věra Bílá v listopadu 2018

Byla slavná, než zpívání vyměnila za hrací automaty a záhy v nich utopila veškerý majetek. Před dvěma lety se o...

Najdete na iDNES.cz