Kvůli šikaně jsem začala boxovat, říká šampionka Martina Ptáčková

  0:31aktualizováno  0:31
Než se světová šampionka v kickoboxu, Martina Ptáčková (21), naučila rány rozdávat, musela jich jako dítě od života pár strpět. Dnes leží vysokoškolačce, studentce mezinárodních vztahů, sportovní svět u nohou. Je čtyřnásobnou mistryní světa v kickboxu a zlato si letos na podzim pověsila na krk i ve světovém šampionátu Hand To Hand Combat, disciplíně, kterou ovládají především ozbrojené složky. Kraluje původně mužskému světu, ale svou ženskost si brát nedá.

Máte z tréninku poraněné rameno a ruku fixovanou dlahou. Netváříte se ale, že by to měla být povšimnutí hodná překážka ve vaší sportovní kariéře. Už se někdy stalo, že vás zdraví vypeklo?

Ano. Ale největší zranění jsem měla paradoxně z kolečkových saní, ve kterých ležíte na zádech a zatáčíte nohama. Vloni jsem si na nich zkusila v Jablonci zazávodit a v poslední zatáčce jsem to naprala do mantinelu. Saně, protože jsou těžké, mi přejely nohu a rozdrtily celé chodidlo. Bohužel předpověď zněla, že se na tu nohu už vůbec nepostavím.

Jak jste prožívala první minuty, kdy jste se špatnou zprávu dozvěděla?
Byl to šok. Nikdo to nečekal. Říkala jsem si, že je to v háji, že jsem o všechno přišla, že nebudu dělat nic, co mě baví, natož běžné věci. Jenomže jsem se s tím nechtěla později smířit, a tak jsem přes to všechno trénovala - dělala dřepy nebo skákala po jedné noze do schodů.

Co jste si myslela, že se stane?
Snažila jsem se najít si v tom to lepší. Věřila jsem, že se to jednou spraví a já budu “jen” kulhat.

Kdy jste připustila, že se vrátíte zpátky do ringu?
Až tak po půl roce. Když pominula doba, kdy jsem se nemohla na tu nohu vůbec postavit.

Odrazovali vás lékaři od návratu k závodnímu sportu?
To si pište. Báli se, aby noha vydržela.

A vy?
Mně se zdálo, že všichni hrozně plaší.

Čili jste se nebála, když jste musela udělat první kop?
Ne, ale hrozně to bolelo. A bolí do dneška. Ptala jsem se sama sebe, jestli mi ta bolest za to stojí. A pak jsem šla přes ni, poněvadž jsem se rozhodla, že mi neublíží.

Máte posunutý práh bolesti, nebo je to o vůli?
Nevím, něco mě totiž bolí a já nevím, zda je to v měřítku ostatních lidí málo, nebo hodně. Ale myslím si, že se člověk naučí s bolestí zacházet. Takže asi mám hranice maličko posunuté.

Dokážete říct, kde se ve vás odhodlanost vyzvat sama sebe na souboj vzala?
Možná to souvisí s tím, že jsme u nás doma na dvorku ještě navrch k tréninku pořádali takovou malou arénu. Byla jsem malá a prali jsme se v ní s mladším bráchou, a táta, který sám na škole okusil něco z bojových sportů, nás trénoval. Když jsem pak přišla do tělocvičny na trénink, musela jsem bojovat s velkýma klukama a ti mě vždycky zmydlili. To byla nejlepší škola. Naučila jsem se snášet rány.

Martina Ptáčková

  • Narodila se 14.6. 1997. Vyrostla a žije dosud s rodiči a o čtyři roky mladším bratrem Josefem, který je pro změnu trojnásobným mistrem světa v Grapplingu, v Horních Počernicích.
  • Studuje obor Mezinárodní vztahy na Metropolitní univerzitě v Praze. Jako stážistka pracovala na Ministerstvu pro místní rozvoj i pro europoslance Mgr. Tomáše Zdechovského v Evropském parlamentu. Učí se intenzivně jazyky a hovoří anglicky, německy a rusky. Věnuje se motivačním workshopům a přednáškám. Píše články o lidských právech pro Amnesty International. Vede dětské kondiční tréninky s prvky bojových sportů.
  • Ráda cestuje, byla tváří kampaně kosmetické firmy a jako modelka se účastní přehlídek zejména společenských a svatebních šatů. Účastní se rozličných charitativních projektů. 

Jako malá holka jste nikdy neměla pocit, že nic z toho vlastně nechcete snášet?
O tom jsem nepřemýšlela, mě bavilo se překonávat. Jsem takový buldok, a když mi něco nejde, chci všem dokázat, že to dám, a že se spletli. Jsme takoví u nás v rodině asi všichni, bojujeme v životě vždycky až do konce.

Mohl v tom vašem odhodlání hrát roli táta, který vás ke kickboxu přivedl, a kterého jste nechtěla zklamat?
Určitě. Táta mě chtěl odvést už z první hodiny, protože jsem byla hrozně nešikovná a on mi nevěřil. Vzpomínám si, že to bylo v nějakém klubu na Černém Mostě. Sotva hodina skončila, rodiče za mnou přišli a ptali se, jestli chci jít i příště. A já k překvapení všech, i sebe, řekla, že ano.

To vám bylo osm let a od té doby jste téhle, vesměs mužské disciplíně, zůstala věrná. Nikdy jste nevyhledávala holčičí společnost?
Jako malá jsem nebyla moc kontaktní, jen jsem stávala v koutě a pozorovala. Takže se ke mně holky neměly, jak přiblížit. Zato teď si to vynahrazuju! Jsem víc kamarádská, hledám si kamarádky a přátele a ráda pobývám ve společnosti.

Proč jste se stranila dětí?
Ony mě nebraly mezi sebe. Nebyla jsem moc atraktivní. Vypadala jsem jako kluk, nosila krátké vlasy a byla malá a tlustší. A k tomu všemu šprt. To děti neberou. Byla jsem takový otloukánek třídy.

Zkusíte mi říct jak s vámi děti zacházely?
Smály se mi, braly mi svačinu, strkaly do mě, shazovaly mi věci…

Jak vám při takové šikaně bylo?
Hrozně. Pamatuju si, jak mi jednou spolužáci sebrali oblíbenou knížku. A já si to nechávala líbit. Doma jsem nic neřekla a držela to v sobě. Rodiče určitě něco věděli, ale asi jim to nepřišlo tak hrozné. Chtěli, abych si to vyřešila sama. A já vlastně taky.

Fotogalerie

Proto vás vaši dovedli na žíněnku a k pěstím v bojovém sportu?
Přesně tak. A za pár měsíců tréninku, když jsem si začala trochu víc věřit, jsem se těm, co mě šikanovali, postavila. Chtělo by se říct, že stačilo pochlubit se tím, co dělám, do hlavního nepřítele žďuchnout, a všichni dali pokoj. Já se ale přestala především bát.

To v jeden jediný moment se vaše sebedůvěra zrodila?
Sport všeobecně může za to, že se člověk cítí líp. Ale to, nač se ptáte, se dělo postupně. To byly první závody, první sparingy, kde si člověk musí věřit, jinak to nejde.

Nemůžete nastoupit na zápas s tím, že byste o sobě pochybovala?
Ne, to by nefungovalo. Ale na druhou stranu nechodím do ringu úplně namachrovaná. Před nástupem do něj se držím stranou, sleduju okolí, jak se rozcvičuje, jak reaguje a snažím se to, co vidím, pak využít v zápase.

Vy nezastrašujete soupeře účelovým arogantním sebevědomým jednáním před zápasem? To je součást psychologických taktik u sportu, nemýlím-li se?
Nemám to ráda. Machrovat by se mělo až po zápase. V Hand to Hand Combat se mi líbí, že vám poražení soupeři po skončení zápasu dokonce podají ruce a uznají, že jste vyhráli. Jakoby si vás vážili za to, že jste lepší. To v kickboxu neexistuje. Asi mají jinou mentalitu.

Ani kickbox, ani Hand to Hand Combat není profesionální sport. Obě disciplíny zůstávají na amatérské platformě. Čili vyhrát velké peníze se vám, přestože jste několikanásobnou světovou šampiónkou, nepodaří. Pokud nechcete trénovat další generaci, přemýšlela jste o tom, čím se budete živit?
Studuju na Metropolitní univerzitě diplomacii, baví mě jazyky a cestování. Tak bych asi chtěla dělat něco ve státní správě. Láká mě bezpečnost nebo práce v Evropském parlamentu. Nebo třeba práce v BIS, tam bych využila i ty své bojové sporty. Nechávám to však otevřené. Když člověk plánuje, je to pak jinak.

Umíte si představit, že vaše milované rukavice jednou pověsíte na hřebík?
Otázka je, jak dlouho se svému sportu věnovat chci a jak dlouho se mu věnovat budu moci. Už dnes vidím, že jsem hodně omlácená a opotřebovaná. A věru to nehodlám hrotit, abych měla v budoucnu problémy.

Říkáte to teď i s ohledem na vidinu rodiny a dětí?
Tak to je věc, kterou určitě chci. Počítám s ní tak nějak automaticky.

A je vedle vás mužské rámě?
Měla jsem dvouletý vztah, ale můj ex přítel se odstěhoval a vztah na dálku nevydržel. Zatím jsem nenašla svůj ideální typ. Avšak nejsem proboha, nijak náročná.

Máte vůbec příležitost se s někým seznámit?
Nejsem nonstop jen v tělocvičně a nepotkávám jen boxery (smích). Hojně navštěvuju kulturní a společenské akce. Jsem vztahům otevřená, ale zatím jsem prostě nepotkala nikoho, kdo by mi za to stál.

Očima autorky

Působí víc jako holčička a vzorná studentka, než jako zabiják v ringu. Nosí šaty, botky na podpatku, rozpuštěné blond vlasy a úsměv od ucha k uchu. Máte dojem, že strávíte čas s veselou a milou slečnou povídáním o vaření nebo tak nějak. Dokud vám nestiskne ruku při pozdravu. Má sílu, kterou by ji záviděl lecjaký muž nejspíš. A má podobně silné odhodlání zdolat cokoliv na světě. Neláme si hlavu tím, že něco nejde. Jde všechno, řekla by. Jen to občas stojí dost námahy a někdy i bolesti. Možná proto je obdařena až nakažlivým úsměvem, který přijde skoro za každou větou místo nádechu. Kdo ví….třeba se ho naučila povolat do zbraně místo toho, aby polykala slzy. 

Nebude to tím, že i ve vztahu toužíte mít převahu?
To ne! Já jsem hodná holka. Nejsem dominantní. Ale ani si neumím představit, že bych někoho poslouchala.

Připouštíte, že žena může být v něčem slabší než muž?
Ano. V emocích. Je křehčí a řeší všechno citové víc než chlap.

Zafňukáte si sem tam?
Ano. Někdy si zabrečím. Pomůže mi to se vzpamatovat.

A s holkama na kafíčko a na drby chodíte?
Taky mě zajímá, co je kde nového a co se kde šustne. (smích)

Vy svoji ženskost dáváte najevo zejména svým zevnějškem. To je záměr, předpokládám.
Víte, když všechny aktivity, co vesměs v životě dělám, jsou klučičí, tak se přirozeně snažím hledat si pro sebe nějaké šperky nebo šaty. Občas dokonce něco nafotím, nebo jdu přehlídky společenských šatů. Moc ráda se hezky nalíčím a učešu. Miluju proto třeba plesovou sezónu. Prostě nechci už vypadat jako kluk s krátkými vlasy. Chci zůstat ženou. Cítím se jí a nevím, proč bych se měla ve všem přizpůsobovat prostředí mužského sportu.

Všechno na vás je první pohled ženské, jen ta fyzická síla, kterou oplýváte, moc holčičí není. Stačí stisk ruky. Vědomí, že jste jí obdařena, je pro vás důležité?
Určitě. To se vždycky hodí. Navíc je to přednost, ze které čerpám. Jsem rychlá a silná. Kdybych byla ještě pružná, bylo by to ještě lepší.

Momentálně se zaslouženě hřejete na absolutním sportovním výsluní, jste na vrcholu a to před celým světem. Jaký vám tahle výjimečná situace dává pocit?
Víte, mě baví všechny ty věci okolo, co jsou s touhle pozicí spojené, ale samotné závody už tolik ne. Otevírají se mi nové možnosti a líbí se mi přijímat pozvání na workshopy a semináře, které se týkají zejména osobního rozvoje. Je pro mě smysluplné předávat své zkušenosti z vlastní cesty, z překonávání vlastních výzev. A kdybych nic nevyhrála, nic z toho by se nedělo.

Změnil se vám i soukromý život?
Mám méně klidu a víc chaosu. Jenomže mě baví všechno, takže neodmítám a občas pak nevím, jakou akci upřednostnit.

Zlepšuje vaše sportovní skóre i vaši ekonomickou situaci?
Pro sponzory je vždycky atraktivnější, když je člověk vidět. Ale v našem sportu jich zase tolik není, takže žádné žně se nekonají.

Vy kolem sebe ale nemáte profi tým, který by člověk čekal. Jste vlastně součástí jedné malé rodinné buňky. Trénujete s bratrem, který se věnuje zápasům na zemi, a oba vás koučuje váš otec. Vidíte v takové izolaci jen výhody?
Chceme takhle uzavřeně fungovat. Všichni se dobře známe a vidíme věci, co ten druhý nevidí. Táta nám dělá manažera, stará se o zázemí, jezdí s námi na závody a pomáhá nám. Mám ale i další trenéry, specializované na box, judo, kickbox…Jde o to, aby byl trénink co nejodbornější.

Mimochodem je na vás otec, jak už to tak bývá u vlastní krve, přísnější, než kdybyste byla „cizí“?
Doma přísný je. A je to tak dobře. Mám přísnost ráda. I od trenérů. Kdyby na mě byli hodní, byla bych příliš laxní.

Táta musí komunikovat s vašimi odbornými trenéry, aby kooperace fungovala. Nevadí profíkům, že jim do práce táta občas mluví?
Občas proběhne ostřejší výměna názorů, to je fakt. Trenéři chtějí občas, abych poslouchala jen je. Ale já musím svoji pozornost půlit. Respektive víc se kloním k tátovi. No, nemají to se mnou jednoduché.

Soukromým vztahům v rodině tohle přetahování nevadí?
My jsme všichni doma, včetně maminky, velcí kamarádi. A na tom nic nemění ani to, že se neustále o něčem dohadujeme. Diskutujeme. Ale nikdy na sebe nejsme naštvaní.

Jednou budete rozhodovací procesy dělat mimo rodinu. Dokážete si to představit?
Bude to těžké. Uvidíme.

Hodláte se v dohledné době osamostatnit?
Až dostuduju, tak možná. Ještě mi zbývá rok do bakalářského titulu. S bráchou si jednou plánujeme dvojdomek.

Kromě soukromých snů, sníte ještě sen sportovní?
Budete se divit, ale chtěla bych pokračovat v nové disciplíně a něco vyhrát. Třeba zápas nebo judo. U mě se to všechno rodí postupně. Nikdy nevím, co přijde. Ve sportu i v životě. Jen vím, že chci poznávat nové.

Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

Potravinová pyramida je omyl moderní výživy, říká Margit Slimáková

Margit Slimáková, výživová specialistka

Studium farmacie úspěšně dokončila, ale už na škole byla rozhodnutá, že pro farmaceutický průmysl pracovat nebude. Víc...

Pořádek přerostl v teror. Sbal holku a uteč, radila vyměněná manželka

Patrik svou ženu Veroniku miluje, ale pořádek v bytě ještě víc.

Šestadvacetiletý sanitář Patrik je tak posedlý pořádkem, že diváci reality show Výměna manželek mohli u televize snad i...

Příběh Patrika: Žena opustila mne i dceru, ale stejně se stále vrací

Ilustrační snímek

Dva roky moje manželka udržovala milenecký vztah s jiným mužem. Když to na ni prasklo, rozhodla se pro něj. Bez...

Manuál, jak se co nejrychleji zbavit nachlazení

Ilustrační fotografie

Když zakročíte včas, můžete nejenom zmírnit průběh nachlazení, ale i podstatně zkrátit dobu, kdy vám je špatně. Co...

Průzkum: muži dávají přednost ženám s hustým obočím. Na sex i na vztah

Cara Delevingne je současnou nejžádanější modelkou světa. Angličanka s výrazným...

Ženy s hustým obočím mají podle vědců v krvi vyšší hladinu pohlavních hormonů a bývají sexuálně náruživější. Proto se...

Další z rubriky

I po narození dětí by ženy měly myslet nejdřív na sebe, říká blogerka

Nicole Knighttová - na první fotografii je v den porodu, na druhé deset dnů po...

Pětadvacetiletá Nicole Knighttová z Austrálie vypadala deset dnů po porodu druhého dítěte stejně jako před otěhotněním....

Zoufalá matka z Filipín žádá o rozdělení svých dcer spojených břichem

Siamská dvojčata jsou spojeny žaludkem

Mladá žena netušila, že se jí narodí dvě děti. To však nebyl jediný šok, který ji v porodnici před čtyřmi měsíci čekal....

Žena z Indonésie váží 220 kilogramů a z domu ji muselo stěhovat 20 lidí

Titi Wati je nejobéznější ženou Indonésie.

Nejobéznější žena Indonésie Titi Wati musela být kvůli své enormní tloušťce vynesena z domu oknem, když se potřebovala...

Najdete na iDNES.cz