Mnozí středoškoláci se pro vysokou školu rozhodují i podle toho, jaké budou mít potom uplatnění. Jaké jsou dovednosti, které po nich bude vyžadovat 21. století?
Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit, lidi, kteří budou přicházet s novými nápady a inovacemi, lidi empatické a laskavé. Lidi, kteří mají kritické myšlení, kreativitu, zvládají komunikaci, umějí spolupracovat, ale také jsou zvídaví, vytrvalí, adaptabilní a mají sociální a kulturní povědomí. V takové kombinaci to ovšem žádná vysoká škola nenabízí.
Čtěte v magazínu Rodina DNESCelý rozhovor s Ondřejem Štefflem si můžete přečíst v pátečním magazínu Rodina DNES se speciální přílohou o VŠ a VOŠ.  |
Pokud by se ovšem prvky vysokoškolského vzdělávání zavedly už do středoškolského, byla by to jistě dobrá změna.
Nepochybně ano. To je ale už dnes možné. O individuální studijní plán může požádat každý student střední školy a je na řediteli, zda takové žádosti vyhoví. Takový student pak třeba chodí do školy jen na některé předměty, z jiných skládá zkoušku nebo připraví projekt nebo třeba místo předmětu navštěvuje seminář na vysoké škole. Znám několik gymnázií, kde to je celkem běžná praxe. Jen málo středoškoláků ovšem o takové možnosti vůbec ví. Prvky vysokoškolského studia se ovšem mohou klidně objevit už na základní škole. Volitelnost, práce na projektech – společných či vlastních – v našich ScioŠkolách zvládají i někteří třeťáci a pro šesťáky je to běžné.
Podle jakého klíče se tedy má uchazeč rozhodnout, jakou vysokou či vyšší odbornou školu zvolit?
To je individuální. Záleží na tom, kam ten student nebo studentka chce v životě směřovat, jaký má hodnotový rámec. Jinak bude volit ten, kdo si chce založit start-up a zkusit podnikat, jinak ten, kdo se chce zašít do kanceláře, a úplně jinak ten, kdo plánuje odstěhovat se na venkov a žít v souladu s přírodou. V tom ovšem mají spíš jasno starší uchazeči, kteří už mají něco za sebou, a ti většinou rady nepotřebují. Naopak mnozí maturanti ve svých 19 letech nevědí, co chtějí. A to nejen u nás, je to celosvětový jev. Pak je ovšem nejlepší hledat nějaké řešení, které umožní definitivní rozhodnutí odsunout, třeba nějaký obecný bakalářský obor. Tak je to běžné třeba ve Spojených státech, kde je takových možností nevyhraněného studia mnoho. U nás jich zatím není moc, ale přibývají. A abych nezapomněl – pro zhruba 10 procent uchazečů je prioritou studentský život, a ti to zase vidí jinak.
