Možná vás to překvapí, ale podle názorů odborníků jsou to většinou právě rodiče, kteří naučí své děti lhát, nebo alespoň poupravovat pravdu. Na jednu stranu dětem říkáme, že je důležité mluvit pravdu za všech okolností, ale na druhou stranu pochválíme babičce spálený guláš a u vstupu do zoo tvrdíme, že je synovi o rok míň kvůli nižšímu vstupnému.
Kreativní práce s pravdou
Přestože v našich myslích jsou tyto malé lži ospravedlnitelné a mají svou sociální funkci, dítě vidí jenom jedno - s pravdou se dá kreativně pracovat a přizpůsobit ji obrazu svému.
Nejmenší děti lžou většinou impulzivně a jednoduše, nejčastější motivací bývá vyhnutí se trestu. Tomu se ale dá zabránit tím, jak k problému přistoupíte. Pokud je třeba rozbitá váza a zeptáme se naštvaně dítěte: „Kdo rozbil tu vázu?“ můžeme čekat, že to popře. Pokud řekneme: „Vidím, že jsi rozbil vázu. Přineseš smetáček a lopatku?“, dítěti nedáváme zbytečný prostor k popírání očividného, které by nás mohlo následně pěkně vytočit.
„Pokud dvouleté dítě zatahá kočku za ocas a tvrdí, že to udělal jeho imaginární kamarád, nejlepší odpovědí je, že i kočka má city a cítí bolest. Nesnažte se děti donutit k přiznání,“ navrhuje dětská psychiatrička Elisabeth Bergerová s tím, že by dohadování pocuchalo všem nervy, ale k ničemu kloudnému nevedlo.
Báchorky a imaginární kamarádi
V předškolním věku je totiž hranice mezi skutečností a fantazií u dětí nevytyčená a vše se může volně přelévat z jedné strany na druhou. Někteří rodiče se tak dočkají imaginárních kamarádů nebo zvířátek, jiní si zase vyslechnou historky hodné barona Prášila. V jejich očích ale opravdu nejde o lži, jejich fantazie pracuje prostě tak intenzivně, že se jim to vše zdá naprosto reálné a uvěřitelné. Vymyšlené báchorky a imaginární kamarádi také pomáhají dětem reflektovat dění kolem sebe - třeba velké události v rodině jako rozvod, svatba nebo úmrtí.
Dalším funkčním krokem k udržení pravdomluvnosti dítěte je podle odborníků její ocenění. To se může zdát samozřejmé, ale aby to tak chápalo i dítě, je nutné toto ocenění verbalizovat. V otázce lhaní máme spíše tendenci uchylovat se k zákazům a trestům a čestnost bývá zmiňována, ale už podstatně méně oceňována. Pokud se tedy dítě k něčemu přizná, uznejte, že to asi vyžadovalo odvahu a že si upřímnosti vážíte. A dávejte mu příklad svým vlastním čestným chováním, i když se to může zdát sociálně méně komfortní než malá nevinná lež. Povídejte si o momentech, kdy jste ocenili čestnost jiných a udělala na vás dojem, mluvte o tom, jak tuží vztahy a morálku.
K pubertě tajnosti patří
Každopádně i když budete se svými dětmi o všem mluvit otevřeně, dávat jim dobrý příklad a nebudete příliš příkře hodnotit jejich slova a činy, přesto se v tajnosti dřív nebo později objeví.
„Pokud třináctileté a čtrnáctileté děti říkají svým rodičům všechno, tak nedospívají,“ upozorňuje dětský psycholog Michael Brody.
Pokud ke lži samotné dojde, radí odborníci hlavně zachovat chladnou hlavu a pokusit se pochopit motivaci dítěte k překrucování pravdy. Děti většinou lžou, protože si chtějí ušetřit trest nebo nepříjemnosti a nedocházejí jim následky činů, nikoliv protože by chtěly cíleně ubližovat.
