Zdeněk Sýkora patřil k předním progresivním tvůrcům české výtvarné scény 2. poloviny 20. století jak v malbě, tak v užití nových tvůrčích postupů, zejména práce s počítačem. Řada jeho děl se stala neodmyslitelnou součástí veřejného prostoru – mezi nejznámější patří skleněné obklady větracích komínů na Letné (od roku 2003 kulturní památka), keramická stěna v pražské Jindřišské ulici (dnes součást kavárny) nebo opona v lounském divadle.
Zdeněk Sýkora: Letenské komíny
Zdeněk Sýkora a Vladislav Mirvald při práci na oponě lounského divadla v roce 1963
Malíř se narodil 3. února 1920 v Lounech a rodnému městu zůstal po celý život věrný. "V jednom starším rozhovoru Zdeněk Sýkora odpověděl na otázku, proč vlastně nikdy neemigroval, i když by si jistě polepšil: '... já nejsem schopen emigrovat ani z Loun do Prahy.' A tak tady zůstal jako živoucí důkaz, že když nejdou Louny do světa, musí svět přijít do Loun," řekl letos v dubnu při příležitosti Sýkorovy výstavy Narozen v Lounech ředitel tamní galerie Vladimír Drápal. Více zde.
Zdeněk Sýkora - V zatáčce za Brlohem (1959)
Právě na této výstavě byla k vidění raná umělcova díla ve stylu realistické krajinomalby. Od té se Sýkora začal odklánět zkraje 60. let směrem k čisté abstrakci, geometrickému pojetí malby a zohlednění matematických principů v umělecké tvorbě. Postupem doby, v souvislosti s rozvojem techniky, Sýkora ve spolupráci s kybernetickými odborníky začal využívat ke své tvorbě počítač.
Zdeněk Sýkora – Šedá struktura
Zdeněk Sýkora – Černobílá struktura
Od začátku 70. let se Zdeněk Sýkora začal orientovat na zkoumání možností barevné linie na většinou rozměrném plátně. Tomuto druhu tvorby se věnoval prakticky až do konce života. I tyto linie byly předem vypočítány, jejich souřadnice i barvu často určoval počítač. Právě tato tvorba byla těžištěm malířovy poslední velké retrospektivy vloni v pražské Městské knihovně. Recenze zde.
Z retrospektivní výstavy Zdeněk Sýkora 90 v pražské Městské knihovně (2010)
Koncem 60. a začátkem 70. let se Sýkorova díla dostala do významných evropských i amerických galerií, muzeí a soukromých sbírek, např. McCrory Collection New York, sbírky Jana a Medy Mládkových ve Washingtonu, Nationalgalerie Berlin, Museum Folkwang Essen, či Museo de Arte Moderno Jesús Soto Ciudad Bolívar. Od 60. let pravidelně vystavoval po celém světě a účastnil se i skupinových výstav.
V 80. letech se jeho díla stala součástí sbírek dalších prestižních galerií a muzeí, např. Stedelijk Museum Amsterdam, Neues Museum v Norimberku, MUMOK – Stiftung Ludwig ve Vídni, Museum für Angewandte Kunst Kolín nad Rýnem, Sammlung Teufel im Kunstmuseum Stuttgart, Musée d' art moderne de Saint-Etienne či Musée nationale d' art moderne Centre Pompidou v Paříži.
