Pavel Brázda je přes svůj věk paradoxně možná největším „objevem“ českého výtvarného umění po sametové revoluci. Malíř, který z politických důvodů nedostudoval Akademii výtvarných umění a celý život se živil manuálními profesemi, poprvé, společně se svou ženou, malířkou Věrou Novákovou, vystavoval v roce 1992 v galerii Ženské domovy. A výstava, ke které vyšel tehdy v Revolver Revue katalog, byla v té době vysloveně kultovním podnikem.
Brázdova výstava v GASKu, jejímž kurátorem je Richard Drury, je sice označována za „stručné ohlédnutí“, nicméně její rozsah rozhodně není zanedbatelný, pokrývá všechna období i styly umělcovy tvorby. Tedy od těch nejslavnějších a nejstarších obrazů až po aktuální tvorbu. I do svých devadesáti Pavel Brázda totiž stále maluje.
Hned první dílo, na které návštěvníkovo oko pohlédne, je známý „autoportrét“ Obluda čeká, obluda má čas (1949-50). Dále se výstavní „děj“ odvíjí chronologicky od prací z padesátých let. Groteskní Nezapomněl jste se oholit, Věra se zamalovanými křídly, ve které jako by Brázda skládal hold renesančním portrétistům, nebo černobílá i barevná verze rozsáhlých 5 minut před koncem světa, obrazů se shluky událostí a postav, na něž se lze dívat donekonečna a stále objevovat něco nového.
Pavel Brázda: Proces
To je ostatně případ i pozdějších pláten, například Badman na rodné louce (1969-2005), Město za hradbami (70. léta) anebo díla s hravým názvem i obsahem Něžní nezní. Zní, zní! Zní z ní (2005). A vlastně i Proces, kterým dal Brázda v 70. letech najevo v temné kafkovsky-totalitní vizi svůj politický názor.
Pro Brázdu v různých obdobích jsou příznačné paradoxy. Na jedné straně „sluníčkově“ ironický Dobromil a Dobromila (Postel je tvůj kostel), na straně druhé melancholie (Chodící krabice, Nad mrtvým nepřítelem), až domácká utěšenost (dva Betlémy v tradičním stylu), fascinace pohybem a barevnou hýřivostí motocyklových závodů, které zvěčnil v sérii Závodníci, již zahájil v 50. letech a vrátil se k ní po roce 2000.
Vedle obrazů se Brázda věnoval i kombinaci technik (Šlechetnost v zajetí démona), reliéfními portréty (Matěj Poctivý, Matějův bratr nazývaný Golem) i v podstatě abstraktními reliéfy, pro které v první polovině 60. let používal hmotu akronex. Zcela svérázné pak jsou jeho vyšívané obrazy, které tvořil ve druhé půli 50. let ve spolupráci se svou matkou.
Pohled do instalace výstavy Pavla Brázdy v kutnohorské galerii GASK
Hlavním tvůrčím tématem Pavla Brázdy v 90. letech byla série Pestré hlavy, jejíž název je všeříkající. A na ni pak v současnosti navazuje jeho aktuální tvorba, jež spadá do posledních deseti let. Vychází z velké části z tematiky Pestrých hlav, její technika je ale jiná, jedná se o digitální tisky. Umělec v pokročilém věku ovládl počítačovou techniku, což je samo o sobě obdivuhodné.
Této tvorbě je věnován poslední sál výstavy a její chodba, jsou zde desítky děl, což vypovídá o Brázdově neutuchající aktivitě. Právě díky této části výstavy stojí Kutná Hora za návštěvu i těm, kteří mají pocit, že si Brázdu „splnili“ návštěvou jeho poslední velké retrospektivy k osmdesátinám ve Veletržním paláci před deseti lety, k níž vyšla i jeho výtečná monografie. O ní čtěte zde.
