Součástí kulatého výročí, které umělec oslavil loňského 21. srpna, byla i velká retrospektivní výstava v pražském Veletržním paláci, jejímž autorem byl ředitel Národní galerie Milan Knížák.
Ten také napsal k monografii, nazvané stručně Brázda, předmluvu. V ní zdůrazňuje fakt, že Brázdovu tvorbu dlouhá desetiletí nerespektovala oficiální výtvarná scéna ani umělecká opozice. Brázda byl pro ni až příliš solitérní a osobitý.
Knížák mimo jiné zdůvodňuje, proč zakoupil kolekci Brázdových obrazů do trvalé expozice moderního umění Národní galerie: "Bez Brázdova díla by byla tato expozice neúplná, ochuzená o výraznou polohu, která nemá ve své době (a nejen u nás) žádnou výraznou paralelu."
Více než šedesátiletá linie tvorby Pavla Brázdy, jak je reflektována v monografii stovkami reprodukcí, komentáři Přemysla Arátora i dalšími texty, skutečně prochází umělecko-historickými etapami minulého století, aniž by se výrazně připojila k některému z populárních "-ismů".
Sám Brázda přiznává jistý otisk magického realismu Skupiny 42, surrealismu, v padesátých letech některými svými pracemi předznamenal pop art, v 80. letech nebyl vzdálen umění, které v zahraničí vycházelo z graffiti. K těmto evropským směrům přibývá také zjevná fascinace mimoevropskými (zejména jihoamerickými) lidovými výtvarnými projevy.
Ačkoli všechny tyto směry Brázdu více či méně v různých dobách poznamenaly, umělec nikdy neopustil svůj originální rukopis, který rozvíjel na vlastní, ryze originální linii, jež se ubírala na základě dokonalé malířské i kresebné techniky od až "fotograficky" detailního projevu k stylizaci, typické pro pozdnější tvorbu.
O tom všem monografie vypovídá velice výmluvně v obou svých polovinách. Ta první, tištěná na křídovém papíře, se zabývá Brázdovou malbou, přináší vedle obsáhle komentovaných dokonalých barevných reprodukcí také rozhovor s umělcem a esej o jeho tvorbě.
Druhá část - kulér - přináší reprodukce prací na papíře, které doprovází výbor z textů o Brázdovi (esejů, rozhovorů, recenzí). Obě části knihy výtečně graficky upravil Juraj Horváth.
Je dobře, že se Pavel Brázda svého plného uznání dočkal v aktivním, byť kmetském věku. Pro určitou výseč publika, vymezenou ani ne tak věkově jako spíš světo- a uměleckonázorově, je "hvězdou" už od svých prvních oficiálních výstav na začátku 90. let. Díky této bezchybné monografii možná přibudou i další.
Brázda
Argo, 212 stran (křída) + 284 stran (kulér)
Hodnocení iDNES.cz: 100%
