RECENZE: Vlaštovčí muž chrání před hrůzami války a provokuje k přemýšlení

Anně je sedm let, její matka je po smrti a otce zřejmě právě zatklo gestapo. Místo: Krakov, Polsko; čas: podzim 1939. A pak se najednou zjeví on – tajemný, uhrančivý, monumentální Vlaštovčí muž. Spadl z nebe? Zjevil se jako anděl strážný? Zrodila ho bujná fantazie dospívající dívky, zvídavé, přemýšlivé a jazykově nadané dcery univerzitního profesora?

Anna v Vlaštovčí muž od Gavriela Savita | foto: Paseka

Takové jsou základní souřadnice románu mladého amerického spisovatele Gavriela Savita Anna a­ Vlaštovčí muž, který právě vyšel v ­překladu do češtiny. Necelé čtyři měsíce poté, co vyšel ve Spojených státech originál. Na záložce se píše rovnou o světovém bestselleru. I ­když jde o autorovu prvotinu, není to vůbec nadsázka nebo reklamní trik. Je to silná, inspirativní a v tom nejlepším slova smyslu provokativní kniha.

Řeč zvaná cestovština

Savit napsal svoji prózu bohatým jazykem, suverénním stylem – a ­především plnou tajemství, symboliky, tušení, náznaků a nezodpovězených otázek. Ostatně otázky jsou podle Vlaštovčího muže, který vezme Annu pod svá ochranná křídla a ­vyrazí s ní na dlouhou pouť válečnými roky, vždycky důležitější než odpovědi.

Putují volnou krajinou, mimo velká města, ale otvírají velká témata. Vlaštovčí muž si drží v ­řeči distanc, pečlivě tají svoji pravou identitu, svůj osobní příběh, mýtus. A místo něj nabízí mýtus jiný, obranný – lapí Annu v řeči, v ­takzvané cestovštině, která mu slouží k výrobě tisíce a jedné poetické hádanky, kterou využívá dvěma způsoby.

Anna a Vlaštovčí muž

Gavriel Savit

208 stran, Paseka, 2016

Hodnocení: 90 %

Jednak k ­tomu, aby odvedl dívčinu pozornost od brutálních kulis světové války, jednak aby ji přivedl k ní samé, aby podnítil a­ rozvinul její fantazii, její přemýšlení, její osobnostní zrání.

Vlaštovčí muž funguje v příběhu především symbolicky. Nahrazuje Annina ztraceného otce, potažmo celou její rodinu, a k tomu svou přezdívkou poukazuje ke svobodě, volnosti, k vůli uniknout a přežít. A to i­ za cenu smrti jiných.

Anna s Vlaštovčím mužem totiž nejdou vždycky sami. Zhruba v polovině knihy vezmou do party živočišného, bezprostředního, ale náležitě zbožného židovského muzikanta Hiršla – a­ pak na chvíli i jistého vypočítavého kramáře. Jenže ten druhý Vlaštovčího muže pozná, odhalí jeho skutečnou tvář.

A proto je zabit. A­ proto se zabije po čase i Hiršl. Dosud jasné role se začínají najednou otřásat v základech: Vlaštovčí muž i­ Anna se mění. První k horšímu, druhá k lepšímu. Nakonec si prohodí místa a ona vede jeho. V samotném závěru pak Vlaštovčí muž mizí tak nečekaně, jako se zjevil.

Sto plus jeden příbuzný

Savitova próza má několik kořenů: romantický, existenciální, symbolistní. Obecně pak filozofický. Ale i hravý, dobrodružný, experimentální. Putování krajinou je putováním k sobě.

Válka kolem je válkou uvnitř – mezi odcházejícím dětstvím a nadcházející dospělostí. Ne náhodou se finální scéna odehrává na loďce, která pluje k novým břehům, k nové, snad poválečné realitě, k novému, neznámému jazyku.

Román Anna a Vlaštovčí muž má v dějinách literatury vzhledem ke své naprosté otevřenosti sto plus jednoho bližšího i vzdálenějšího příbuzného. Třeba na jedné straně Alain-Fournierovo Kouzelné dobrodružství, na druhé pak Gaarderův Sofiin svět.

Rozhodně jde o prózu, jak řečeno úvodem, v tom nejlepším slova smyslu provokativní. Provokuje totiž k přemýšlení. Nad tím, co chtěl přesně autor říct, k ­čemu vlastně odkazoval – a proč se někdy stává, že já je někdo jiný.