RECENZE: Vieweghův život po životě leze ufňukaností na nervy

Nejpopulárnější spisovatel v Česku Michal Viewegh přežil prasklou aortu, ovšem musí válčit s následky: ochromeným mozkem. Nová kniha Můj život po životě má formu deníku a autor ji psal jako terapii.

Spisovatel a publicista Michal Viewegh | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Každý člověk kolem padesátky - Michalu Vieweghovi je jedenapadesát - se z větší či menší blízkosti už velmi pravděpodobně setkal se smrtí. I nejprodávanější český spisovatel, když mu před šesti lety zemřel otec, zvážněl. A tématu smrti se ve svých knihách s různou intenzitou opakovaně dotýkal.

V jeho poslední knize je to jiné, intenzivnější. Smrt sáhla na něj osobně, byl asi nejsledovanějším člověkem se srdeční příhodou v České republice. Prasklá aorta si podle lékařů vyžádá devět životů z deseti. Viewegh přežil, a i když se zdálo, že postižení mozku po delší zástavě srdce je tak velké, že už nebude schopný psát, vycházejí tři čtvrtě roku po té události jeho deníky. Jmenují se Můj život po životě.

Mozek jako bramborák

Recenzent by měl být shovívavý, vždyť autor přece vykazuje ohromnou vůli k životu, byť ho válcují deprese. Chtělo by se napsat, že zápasí s depresemi, ovšem to by nebylo přesné. V depresi nedokáže zápasit ani člověk, který si ještě před rokem intenzivně užíval - miloval, běhal, pil a pracoval. Jenže ve chvíli, kdy se autor a jeho nakladatel rozhodli, že z deníku bude kniha určená k prodeji, musí shovívavost stranou.

Takže na rovinu: je to ufňukané, zlomené, naštvané a často poraženecké psaní. Viewegh pláče, jeho mozek se změnil v bramborák, špenát, fašírku. Má problémy s pamětí, únavou, soustředěním, tloustne, trpí úzkostí.

První polovinu knihy leze čtenáři ukrutně na nervy. Když už najde sílu převléci se z pyžama, válí se po domě ve značkové teplákové soupravě a nimrá se v sobě. "Negativní myšlenky se ve mně drží jako kalná voda, která nemá kudy odtéct. Vím, že bych se mohl cítit líp, kdybych pořád nehledal viníka toho, co se stalo, viníka, který neexistuje," konstatuje.

Můj život po životě

60 %

Autor: Michal Viewegh

Vydavatel: Druhé město

152 stran, 229 korun

Postupně vyvstává láska k manželce, k dcerám, k mámě, co peče vdolky, k bratrům. Viewegh začíná lamentem "Změnil jsem se ve svoji vlastní babičku", pak se dostává k protivnému popisu "Náš zlatý retrívr se na louce u řeky se zjevnou rozkoší vyválí v lidském hovně. Já jsem ve sračkách už několik měsíců, ale takovou radost mi to bohužel nepřináší", který však ihned měkčí větou "Můj automat na tenhle druh metafor kupodivu funguje téměř bezchybně".

A končí stále intenzivnějšími zmínkami o bylinkových čajích a duchovně očistné knize Čtyři dohody, sedí u ohně s Jaroslavem Duškem, a když pak v závěru jde lesem za svými dcerami na letní tábor, probleskne mezi stromy (náznak) smíření.

Objednejte si deník Můj život po životě online

"Bude to někoho zajímat?"

Viewegh je často i mimo své deníky sám sobě hlavním hrdinou. Tady jde o tápání v novém světě a hledání záchytných bodů - nad slzavým údolím se tyčí manželka Veronika, která si jako maximálně vstřícná pečovatelka báječně udržela vlastní nadhled, trpělivost a lásku. Takhle vypadá slib "v dobrém i ve zlém".

V jednom místě se autor rezignovaně ptá svého nakladatele: "Bude to někoho zajímat? Bude tuhle litanii někdo číst? Koupí si takovou knihu někdo?" Odpověď je jasná: koupí si ji všichni, kteří Viewegha kupovali dřív, a navíc ještě stovky až tisíce zvědavců. Přežil vlastní smrt, jen to slovo samo o sobě prodává.

Spíš se nabízí otázka, zda se ke knize bude někdo vracet. Autorovi posloužila zčásti jako terapie, podobně může zafungovat i u čtenářů. U těch, kteří se setkali zblízka se smrtí, i u těch, kteří trpí depresemi. Ať už si ke smutku v duši dávají zmrzlinu Häagen-Dazs, nebo obyčejný ledňáček.

Podívejte se, jak o nové Vieweghově knize mluví nakladatel Martin Reiner: