Je neděle 11. srpna, na sázavské zahradě pije víno spisovatel Michal Viewegh se svým přítelem a nakladatelem Martinem Reinerem. Ten pronese větu, která Viewegha vyděsí: "Rukopis bys měl odevzdat už třiadvacátého srpna."
Vieweghův deník"Navečer se trochu vzchopím a donutím se jít běhat. Silnice podél potoka ještě nese stopy nedávných záplav, místy je podemletá, mohutné smrky podél břehu se nebezpečně naklánějí... Kdyby na mě některý z těch stromů spadl, napadá mě trochu stereotypně, šlo by jednoznačně o pojistnou událost, takže by Veronika dostala skoro čtyři miliony a mohla by obratem splatit hypotéku na dům. Je to krásná ženská, rozvíjím tu myšlenku, snadno by si někoho našla..." Tyto chmurné myšlenky spisovatel Michal Viewegh zachytil do svého deníku letos v létě. |
Spisovatel si dolije víno, chvíli předstírá, že je vše v pořádku, ale pak to nevydrží: "Bude to někoho zajímat?" zeptá se. "Bude tuhle litanii někdo číst?"
Reiner přikývne: "Budou to číst ti, kteří četli rádi tvoje předešlé knihy... Lidi jsou zvědaví, budou chtít vědět, co s tebou bylo." A dodá: "Stejně jsi psal vždycky tak trochu o svým životě, ne?"
Ovšem tentokrát to bude o dosti trýznivém životě. Mnohé napoví už název knihy, která vyjde v polovině října: Můj život po životě.
Michal Viewegh v ní deníkovou formou popisuje svoji osobní tragédii, která se vleče od operace prasklé aorty z loňského prosince. Měl štěstí, že vůbec přežil.
V předmluvě knihy to popisuje kardiochirurg Ivo Skalský: "Když mi kardiologové volali, že Michala už půl hodiny oživují a nevědí, co dál, protože srdce nenaskočilo, rozhodl jsem, aby mi ho přivezli na sál, že zkusíme skoro nemožné. Vzhledem k dlouhodobě snížené dodávce krve a kyslíku do mozku byla budoucí prognóza nejistá, a kdybych se rozhodl neoperovat, nebylo by to proti medicínským postupům..."
Operace se zdařila, ale v následujících měsících se Viewegh jenom pomalu a obtížně pokoušel vrátit k někdejšímu životu. Ztrácel orientaci. Zapomínal. Při jarním rozhovoru pro Magazín DNES opakoval některé myšlenky třikrát. Špatně viděl, nemohl číst. Propadl se do depresí.
Příběh bez happy endu. Zatím
Přesto začal v dubnu psát svou šestadvacátou knihu, o jejíchž literárních kvalitách sice pochybuje, ale které rozhodně nelze upřít drásavou upřímnost. Z textu vyplývá, že se Vieweghův stav zlepšuje, ale přesto je stále mizerný, čímž trpí on i jeho nejbližší, hlavně manželka Veronika.
Čtěte v Magazínu DNES ve čtvrtek 10. října
Ukázky z nové knihy Michala Viewegha
Zde je úryvek: "Když pozoruji Kimona, bílého psíka Ohnišťových, říkám si v duchu, že i já se proměnil v psa závislého na svých páníčcích: v tuto chvíli ženě a bratrovi. Často mě kárají, občas pochválí: Kimone, nesmíš! Kimone, k noze! Kimone, buď pozitivní! Na rozdíl od Kimona smím sedět s páníčky u jednoho stolu a (musím to vidět pozitivně) mám i některé další výsady: například mě zatím nepřivazují. ... ale nesmím jejich důvěru zklamat. Zejména nesmím pít alkohol! Smutně se proto dívám, jak si páníčkové nalévají, zatímco mně tečou z mordy sliny, ale kdepak, zase jsem zlobil a vzal si dva prášky, takže mi nikdo nenalije. Páníčkové umějí být laskaví i krutí. Když na procházce sežeru hovno, s odporem se odvracejí: Ty prase, fuj!"
Objednejte si e-knihu Můj život po životě |
Stopadesátistránková kniha nemá výraznou pointu. A problém je, že Vieweghův "život po životě" zatím nenabízí překvapivý zvrat, natož happy end: "Kde nic není, ani smrt nebere," povzdechne si autor.
I když jedna pointa, nevyřčená, tu je. Ač se to ještě na jaře nezdálo reálné, třiadvacátého srpna Michal Viewegh svůj rukopis odevzdal.
Viewegh po nemoci: Už si sám i nakoupím (natočeno v dubnu 2013)
19. dubna 2013 |
