Neslavme předčasně, vyzývá v Půlstoletí s Cimrmanem Miloň Čepelka a připomíná, že první premiéra Divadla Járy Cimrmana se odehrála v říjnu 1967. Slavit by se tedy formálně mělo až za rok. Přípravy na první představení Akt však sahají až do roku 1966, případné oslavy tak vlastně jsou na místě. A i kdyby nebyly, pokud jde o Cimrmana, oslav není nikdy dost.
„Už je to šest let, co jsme se v kladenské nemocnici naposledy viděli. Na posteli, u které seděli oba Tví synové a obě Tvé dcery, jsi mě ujistil, že doba, po kterou za Tebe musím hrát všechna představení, brzy skončí a viděls to tak, že mě po deseti dnech vystřídáš,“ píše Zdeněk Svěrák v úvodu svého dopisu Ladislavu Smoljakovi a přiznává se, že v jeho posledních dnech stával potají připraven v zákulisí za něj zaskočit. Nikdy to však nebylo potřeba. Až do památného rána, kdy jej probudila zpráva, že Ladislav Smoljak zemřel.
Hned na začátku dopisu Svěrák pro svého dlouholetého kolegu a kamaráda rekapituluje posledních šest let Divadla Járy Cimrmana, které si muselo zvyknout na život nejen bez něj, ale také bez Pavla Vondrušky a Jana Kašpara. Nezapomíná zmínit ani akci Synové pomáhají otcům, kdy divadlo angažovalo do svých představení Vojtu Kotka a Josefa Čepelku. „Myslím, že bys oba syny schválil, dělají to s chutí a je to pro oba životní zážitek,“ píše o potomcích Václava Kotka a Miloně Čepelky.
„Nejsem si však jistý, jestli bys souhlasil s dalším nápadem, který jsem si vzal na triko a který také porušuje naše nepsané pravidlo nehereckého obsazení,“ přiznává se Svěrák kajícně k obsazení Miroslava Táborského do hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Přes všechny své argumenty tuší, že by mu Smoljak jeho rozhodnutí neschválil. Tentokrát mu do toho však nemůže mluvit, jak v minulosti rád a často činil. „Tebe debatování bavilo, kdežto já už bych dávno psal. Byli jsme jako architekt a zedník. Pan architekt pořád nebyl s projektem spokojen, a zedník už by rád rozdělal maltu,“ vzpomíná na spolupráci. Ta by údajně nemusela být tak bohatá, nebýt členství ve Státním divadelním studiu.
Pod dohledem
Státní divadelní studio totiž dohlíželo na činnost svých členů a nutilo je pravidelně dodávat nový a nový materiál. „A tak jsme v 70. letech vypotili pět her, každý druhý rok jednu. Za to bychom jim měli poděkovat, že kromě deprimujících schvalovacích a jiných patálií nám nařídili i píli,“ píše o spolupráci, která Divadlu Járy Cimrmana dala s přispěním ostatních celkem patnáct her milovaných celým českým národem. „Dáš mi určitě za pravdu, že naše hlavní starost byla, aby se smáli,“ popisuje jejich společný cíl při psaní. „Když vidím diváky zasažené vtipem, jak jim to docvakne a jdou do předklonu, vím, že to nebyl malý cíl.“
Během psaní se Svěrák se Smoljakem nikdy nebáli ničeho takzvaně blbého. Právě naopak, učinili z toho absolutní a nezpochybnitelnou hodnotu.
„Vzpomínáš si? Když jsem navrhl nějakou kravinu, za kterou jsem se skoro styděl, a ptal jsem se, jestli to není blbý, Tys zakroutil hlavou a konstatoval jsi: ‚Je to blbý, ale je to sranda.‘“
Moc jsem se nevyznamenal
Kromě fungování divadla se však Svěrák Smoljakovi svěřuje také se svými pocity z prezidentských voleb, kdy podporoval Karla Schwarzenberga. „Při poslední a rozhodující televizní debatě obou kandidátů jsem se jako knížecí podpůrce moc nevyznamenal,“ hodnotí svůj výstup. „Ty na mém místě bys byl ve svém živlu a rozohnil by ses tak, že bys soupeře přinejmenším vylekal jako Veverka z Bítýšky, když vyjel z Blaníku na Prahu. Ale já si připadal jako králík vržený do klece s tygrem a svým přiškrceným hlasem jsem nezabodoval,“ píše.
Nevyhne se ani vzpomínce na Miloše Zemana. „Vzpomínáš si, jak jsem ho v době stávkování přivezl k nám do divadla Solidarita a jak nás všechny okouzlil svou krásnou metaforou, že se do našich potoků opět vrátí pstruzi? Ale postupně, jak víš, nás přestal okouzlovat podobně jako Václav Klaus, a když pak oba ješitní inženýři ohlásili vynález opoziční smlouvy, pochopili jsme, že by hlavně rádi nerušeně vládli,“ vysvětluje svůj pohled na současného prezidenta.
Kromě Zdeňka Svěráka v knize bilancují uplynulé cimrmanovské půlstoletí také další důležité osobnosti včetně Jaroslava Weigla, Václava Kotka nebo Marka Šimona. Ke slovu se dostává i Jiří Menzel, Jiří Stivín nebo Jaroslav Uhlíř, který píše, jak dostal roli podruha Bárty ve hře Záskok. Nakonec však za něj kvůli jeho neznalosti fermanu museli zaskakovat jiní.
Druhá polovina Půlstoletí s Cimrmanem je zaplněná fotografiemi, které zachycují nejen celý soubor divadla, ale také zajímavé situace ze zákulisí. Čtenáři si dokonce mohou prohlédnout předobraz Mluvky z filmu Vratné lahve, barmana Pavku Řezáče. Do zákulisí pak dá nahlédnout i přiložené DVD, které obsahuje záběry ze zkoušky Českého nebe nebo oslav 25. výročí divadla, které navštívil i Václav Havel. Divadlu tehdy přál, ať vydrží ještě alespoň patnáct let. Pánové však jeho přání už dávno předčili.
