"Nevím, jestli bych jim neměl výtisky knihy rozdat až po koncertě, aby se mi během něj neporvali. On na ty staré časy přece jen každý vzpomíná trochu jinak," uvažoval nahlas před středečním křtem knihy v divadle Na Prádle ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. Na křtu se sešla většina protagonistů sdružení Šafrán, přičemž o některých vnitřních vztazích se v kuloárech mluví jako o mírně napjatých.
Za pár hodin ale už všechny obavy opadly (i proto, že se ti nejkonfliktnější jedinci akce nezúčastnili) a nakladatel mohl s uspokojením konstatovat: "Vyrazili mi dech, byl jsem s nimi čtyři hodiny v šatně a nálada tam byla naprosto úžasná! Měli nelíčenou radost, že se vidí, špičkovalo se, to ano, ale naprosto v pohodě. Kreslili si navzájem do knih obrázky, psali si věnování... Klobouk dolů."
Co byl Šafrán
Volné sdružení písničkářů, existující přibližně mezi lety 1972 - 1978. Jeho neoficiálním manažerem byl Jiří Pallas (který po své emigraci ve Švédsku pod jménem sdružení vydal řadu slavných gramofonových desek), jakýmsi vůdčím duchem či ideologem pak Jaroslav Hutka. Dalšími členy Šafránu byli Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Dagmar Voňková-Andrtová, Vladimír Veit, Jan Budian, Jiří Dědeček a slovenská písničkářka Zuzana Homolová. V širším šafránském okruhu pak najdeme další významná jména jako například skupinu Marsyas, Bohdana Mikoláška nebo Slávka Janouška. Dodatečně v emigraci byl Hutkou a Pallasem do Šafránu formálně přijat ještě Karel Kryl. Pokusy oživit Šafrán v 90. letech mj. i na bázi hudebního vydavatelství skončily neúspěchem. |
Z koncepce knihy Šafrán je znát specializace autora: nejedná se o hudebního publicistu či literárního odborníka, který by se vyslovoval k tomu nejpodstatnějšímu, čím Šafrán českou kulturní scénu obohatil, tedy hudbu a texty písní, nýbrž o historika, který toto volné sdružení chápe především jako fenomén, který sehrál svou podstatnou roli nejen v kulturních, ale díky "polodisidentské" orientaci vlastně i v politických dějinách někdejšího Československa.
Knihu tvoří čtyři části. V úvodní studii Přemysl Houda zasazuje Šafrán do kulturních i politických souvislostí 70. let, tedy doznívající ideály "sixties", přerušené okupací a normalizací, sbližování (alespoň některých členů) Šafránu s opozicí a disentem, resp. jejich přímé vplynutí do těchto řad (které se týkalo zejména Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka), zvýšený zájem StB o Šafrán a její snaha o jeho likvidaci, a nakonec samovolný rozpad sdružení, částečně v souvislosti s Chartou 77 a samozřejmě i s odchodem některých protagonistů do exilu.
Do druhé části knihy se autorovi podařilo soustředit neuvěřitelné množství dobových fotografií a dalších dokumentů, zejména ručně dělaných plakátů na koncerty, ale i výstřižků z tisku (zejména časopisu Melodie, který se podle možností aktivitám Šafránu soustavně věnoval) nebo obalů zřídka vydávaných gramofonových desek. Tato část skutečně přináší řadu kuriozit, které ocení zejména pamětníci oné doby.
Čtenářsky nejvděčnější je část třetí, nazvaná Rozhovory po třiceti letech. Zde autor dělá rozhovor se sedmnácti osobnostmi, vesměs velkými folkovými hvězdami, na témata přímo související s Šafránem a jeho dobou. Tematická svázanost a opakující se otázky (zde je třeba si znovu uvědomit, že nejde o publicistiku v pravém slova smyslu, nýbrž o sběr materiálu pro orální historii) sice může po čase unavit, nicméně zajímavost rozdílných pohledů a vesměs poctivé, byť někdy možná ne úplně "pohodlné" vyjádření názorů činí z četby dobrodružství.
V poslední části pak je podrobně zpracována diskografie a bibliografie členů sdružení Šafrán. Jde o nepostradatelnou tečku za seriózně zpracovaným "pomníkem" party písničkářů, kteří se přes občasné osobní rozmíšky vždy respektovali a společně udělali mnoho dobrého.
Přemysl Houda: Šafrán
vyd. Galén, 472 stran
