Hned na úvod je třeba kvitovat, že kniha existuje – vakuum na domácím trhu bylo ohledně tohoto tématu až příliš citelné. Jediný dosavadní pokus o skoro totéž, totiž Vondrákovy Legendy folku a country (Jota 2004), skončil sotva v půli, mj. i proto, že byl de facto pouze přepisem stejnojmenného televizního seriálu. Vlasák pracoval cílevědomě za účelem vzniku právě takové knihy, kterou čtenářům předkládá, a to s využitím všech zkušeností, které za čtvrtstoletí své praxe načerpal.
Vlasák čerpal z dobového tisku, z vlastních rozhovorů s důležitými protagonisty české folkové historie (snad nejvíce „vytěženi“ byli kapelník naší nejstarší folkové skupiny Spirituál kvintet Jiří Tichota a dlouholetý organizátor folkového dění Michal Jupp Konečný), z několika dosud vydaných knih či biografických rozhovorů na příbuzná témata, samozřejmě z vlastních vzpomínek přímého účastníka mnoha folkových akcí a také – protože vlastně celý „děj“ se odehrává v totalitním Československu – z Archivu bezpečnostních složek.
Poctivé práce Vlasák na knize odvedl úctyhodné množství. Jen probrat se tou spoustou tiskovin, které se tématu týkaly, a vybrat relevantní výpisky si žádalo značné úsilí a spoustu času. Autor například hojně čerpá z běžně nedostupných textů dnes již nežijícího Stanislava Houly Zárybnického, folkového nadšence, který zejména v samizdatových edicích pořádal zpěvníky písničkářů a svérázně publicisticky reflektoval dění na scéně.
Těžištěm jsou 80. léta
Pro Vlasáka jsou, co do akcentů v knize, pro dějiny českého folku podstatné dva body: 1/ festival Porta, 2/ osobnost Jaromíra Nohavici. S oběma lze souhlasit: není pochyb, že Porta byla zejména v 80. letech nejzásadnější folkovou událostí každého roku a stejně tak těžko budeme vést spor o to, zda na domácí scéně té doby existovala umělecky (to zdůrazněme) silnější, zároveň populární a tudíž v mnoha směrech vůdčí osobnost než Nohavica.
Vlasák už v úvodu knihy upozorňuje, že hodlá klást důraz v knize právě na 80. léta (kdy se, dodejme, z folku vlastně stal jakýsi „střední proud mírné opozice většinou v mezích zákona“). Právě proto jen letmo přechází éru 60. a 70. let, byť zde existovaly tak silné osobnosti jako Karel Kryl nebo osobnosti kolem sdružení Šafrán (Merta, Hutka, Třešňák a spol.). Ostatně, jak Kryl tak Šafrán své obsáhlé monografie, vzniklé v nedávné době, už mají.
Méně odstupu by prospělo
Samozřejmě, že je namístě uvést několik výhrad. Vlasákův styl psaní je na knihu možná až příliš „deníkářský“, což je samozřejmě dáno autorovou mnohaletou praxí nejprve v Lidových novinách a poté v Mladé frontě Dnes. Ty vesměs krátké věty, časté rozsekávání plynulých textů na odstavce (a to i v přímých řečech) nebo pár možná zbytečných polopatismů může některé čtenáře rušit.
S „knižní deníkařinou“ souvisí i to, že Vlasák zbytečně jako autor i jako nepřímý účastník ustupuje zbytečně do pozadí. Samozřejmě, chtěl být především „dějepiscem“, ale mnohdy by jaksi osobnější způsob psaní knihu oživil, stejně jako třeba aspoň trochu hodnotící přístup k některým činům protagonistů.
Zrádná paměť pamětníků
V tom množství v knize uvedených informací a zpracovaného materiálu samozřejmě tu a tam (ovšem velmi zřídka) unikla nějaká nepřesnost (například Nohavicovo Pánové nahoře není zhudebněná báseň Borise Viana, nýbrž od počátku celá jeho píseň, kterou francouzský spisovatel – a příležitostný šansoniér - sám zpíval).
Někdy by stálo za to i korigovat vzpomínky protagonistů nějakým protivýrokem. Například Tichotovo tvrzení, že – velmi stručně řečeno – „Šafrán nefungoval“ (str. 19), by vyvrátila řada jeho bývalých členů; Vlasák ovšem toto poměrně zásadní prohlášení, navíc z úst hudebníka, který byl Šafránu poměrně dost vzdálen, což i sám přiznává, nechává bez odpovědi, jakkoli si musí být jeho diskutabilnosti sám dobře vědom.
„Paměť pamětníků“ je ostatně vůbec zrádná věc, jak o tom svědčí třeba tvrzení Michala Juppa Konečného, že Vladimír Merta poprvé hrál v klubu Na Petynce až 16. listopadu 1989. Autor této recenze si naopak se stoprocentní jistotou vzpomíná, že právě v tomto klubu na Vladimíru Mertovi byl v době svých středoškolských studií, bylo to na Vánoce nejspíš někdy kolem let 1985 – 86. To je ale skutečně jen perlička.
Vlasákovi Folkaři ovšem jako celek, jako autorský a ediční čin, bezesporu nemají u nás zatím precedens a bůhví, kdy budou mít následovníka či konkurenta. Každý, kdo se bude do dějin českého folku znovu pouštět, se bude muset pomyslně „popasovat s Vlasákem“, a v neposlední řadě z něj i čerpat. Což pro autora jistě není špatné vysvědčení.
Vladimír Vlasák: Folkaři
Vyd. Daranus, 336 stran
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
