Letos v říjnu John le Carré, občanským jménem David John Moore Cornwell, oslaví 89 let. V autobiografickém Holubím tunelu, který do češtiny přeložil Michael Žantovský, však i dávná minulost působí jako čerstvý zážitek ze včerejší noci.
Le Carrému napomáhá moudře zvolená epizodická forma vyprávění. Nečekejte fádní chronologické vzpomínky, ale spíše do detailu vykreslené momenty z jeho života – tanec s Arafatem, lyžování s režisérem Sydney Pollackem či oběd s básníkem Josifem Brodským. Českého čtenáře však musí zákonitě nejvíce zaujmout 35. kapitola nazvaná Nejhledanější muž. Přibližuje totiž, jak pomohl talentovanému mladému muži jménem Vladimír Pucholt stát se jedním z nejlepších dětských lékařů v Torontu.
Telefonát z Belsize Parku
Psal se rok 1967 a všechno začalo telefonátem britského filmového režiséra Karla Reisze, se kterým autor právě pracoval na nikdy nerealizované adaptaci románu Naivní a sentimentální milenec. Tuše v hlase Reisze neodkladnou záležitost, vydal se le Carré okamžitě směrem k viktoriánskému domu filmaře u Belsize Parku a tam už čekal „okouzlující mladík s klasickými slovanskými rysy“, Vladimír Pucholt.
Úkol pro čerstvého spisovatele s vazbami na tajné služby zněl jasně – zařiď československé filmové hvězdě trvalý pobyt ve Spojeném království. Tak aby nemusel podávat žádost o politický azyl a ubližovat blízkým, kteří zůstali v Československu. Oprávnění a znalosti k tomu sice Cornwell měl asi takové jako student medicíny v prvním ročníku k operaci slepého střeva, po prvotních pochybnostech o Pucholtových skutečných motivacích, však vycítil upřímnost jeho přání stát se lékařem a začal se činit.
Stěžejní roli v řešení nastalé situace sehrála manželka tehdejšího ministra vnitra paní Jenkinsová, díky které stačilo 48 hodin od podání oficiální žádosti a Pucholt dostal neomezený souhlas k pobytu.
VIDEO: Jako plíseň. Pucholt vzpomíná, proč si nechtěl zadat s režimem |
Jako vlaštovka
První momenty Pucholtovy svobody popisuje le Carré nadmíru sugestivně: „Vrátil jsem se do střešního apartmá a našel tam Vladimíra, jak už nezírá z okna, ale stojí na balkoně v džínsech a teniskách. Bylo teplé slunečné odpoledne. Z listu papíru formátu A4 na mém psacím stole si vyrobil vlaštovku. Naklonil se přes zábradlí balkonu trochu víc, než mi bylo milé, počkal na příznivý vánek, vypustil vlaštovku a sledoval ji, jak se třepotá pryč nad londýnskými střechami. Až do toho okamžiku, vysvětlil mi později, se neodvažoval vzlétnout. Ale teď, kdy měl povolení k pobytu, už klidně mohl.“
Během studií mu pak spisovatel vypomáhal finančně, zdůrazňuje však, že mu Pucholt nikdy nezůstal dlužen. Spíše mu vše splatil i s úroky, bereme-li v potaz, že právě díky Pucholtovi o celých čtyřicet let později vznikla postava Issy v románu Nejhledanější muž. Žantovský sice v knize upozorňuje, že některé okolnosti Pucholtova rozhodnutí emigrovat spisovatel nepopisuje do detailu přesně, vzhledem ke slovům uvedeným už v úvodu knihy to však dává o to větší smysl. Protože „skutečná pravda, pokud něco takového existuje, nespočívá ve faktech, ale v jejích odstínech“.
