Násilí, potraty i pohlavní choroby se staly denním chlebem vězeňkyň pracujících v takzvaném Kommandu Puff. Veřejný dům nechal zřídit Heinrich Himmler pro ukojení sexuálních potřeb vybraných vězňů i velitelů. Ženy výměnou za poskytnutí svých těl mohly v táboře přežívat ve snesitelnějších podmínkách. Zdali to tak opravdu bylo, odhaluje polský spisovatel Dominik W. Rettinger. Příběh mladé Elizy je smyšlený, autor se však inspiroval skutečnými osudy.
Co ženám, které pracovaly v Osvětimi jako prostitutky, po válce hrozilo?
Ve všech okupovaných zemích byli pronásledováni kolaboranti, často se však oběťmi tohoto pronásledování stali nevinní lidé. Pro celek bylo nejdůležitější učinit spravedlnosti zadost, a když se nedalo chytit katy, chytali alespoň jejich pomocníky. Ženy z Kommanda Puff však kolaborantkami nebyly, přesto v tom strašném systému měly jistá privilegia.
Obálka knihy Elizino tajemství
Například jaká?
Z pohledu ostatních vězňů a vězeňkyň jim nehrozilo utrpení a smrt. Není to ale úplně pravda, v románu jsem se to snažil ukázat. Stačilo, že měly lepší jídlo, oblečení, bydlení a v každou chvíli jim nehrozila smrt, aby se soudilo, že se zaprodaly nacistům. Dnes se však s odstupem, po sedmdesáti letech od té hrozné doby konečně můžeme ptát: kdo má právo soudit člověka, který tímto způsobem zachránil svůj život a přitom nikomu jinému neublížil? Esesáci od těch žen nevyžadovali, aby donášely na vězně. Jejich jediným „hříchem“ bylo to, že přežily za cenu pošpinění svých těl.
Takže byste je označil za oběti nacismu?
Podle mého názoru ano, byly oběťmi nacismu stejně jako všichni vězni v koncentračních táborech.
Je ještě šance na jejich očištění?
Nevím, jestli existuje způsob, jak jim dnes poskytnout zadostiučinění. Neexistují tehdejší soudy, nežijí jejich soudci. Já se o to snažím pomocí Elizina tajemství.
Psát o takových hrůzách znamená se celkem přísně držet etických pravidel. Jaká byla ta vaše?
Především jsem se držel pravdy a vycházel ze svědectví vězeňkyň z Osvětimi. Při popisech života v táboře Březinka (Auschwitz-Birkenau) jsem si vůbec nic nevymýšlel. Navíc jsem se jako čert ohni vyhýbal šokujícím sexuálním scénám. Pořád jsem si představoval, jak bych se v daných situacích cítil jako žena. V každé scéně knihy jsem se vyhýbal mužskému úhlu pohledu.
Číst některé pasáže je i přesto dost nepříjemné.
Ano a pro mě zase bylo těžké toto brutální zacházení a zákroky na vězeňkyních popisovat. Bez nich by však obraz tábora a Kommanda Puff nebyl úplný. Bez toho bychom si nedokázali představit, co ty ženy zažívaly a jakým peklem si procházely.
Vězeňkyně své vzpomínky tajily, odkud jste tedy čerpal informace?
V poslední době vznikly vědecké práce, které se zabývají tímto tématem. Věnují se mu především polské historičky Joanna Ostrowska a Agnieszka Weseli. S oběma jsem spolupracoval na filmovém scénáři, který jsem napsal ještě před románem. Joanna Ostrowska vydala knihu o sexuálním zneužívání žen nacisty za druhé světové války a společně s paní Weseli pak přímo natočily dokument o Kommandu Puff. Pomáhali mi také zaměstnanci muzea v Osvětimi, kde se nacházejí různé materiály k tématu.
Byla některá z pracovnic Kommanda Puff Češka?
Neslyšel jsem o tom, proto také taková postava v románu není. Vím jen o Němkách a Polkách.
Chtěla jsem zemřít hned po příjezdu, vzpomíná Osvětimská knihovnice |
Eliza rozhodně není hrdinka, kterou by si člověk jednoduše oblíbil. Byl to záměr?
Celý můj román se soustředí na Elizino hledání sebe sama, na znovuzískání lidskosti. Na své cestě Eliza spáchá téměř všechny možné hříchy – podvádí, lže, vydírá, využívá ostatní pro peníze i pro své bezpečí. V táboře a v Kommandu Puff překročí hranici, za níž se člověk buďto stane zrůdou, nebo se zblázní. Taky ale může přijmout to, kým je, a získá vnitřní svobodu. Myslím a doufám, že v tu chvíli se s ní většina čtenářek dokáže identifikovat. Ne s jejími činy, ale s tím, kam na konci cesty peklem dospěla.
Román však není jen o hrůzách druhé světové války. Je i o odpuštění, zaslepenosti, nepřekonatelné propasti mezi lidmi. Jako byste chtěl sdělit čtenářům ještě něco dalšího.
Mám-li vám povědět o další inspiraci, musím přiznat, co si myslím o mužské vládě na Zemi. Je to pět tisíc let a nejspíš mnohem déle, neustálých válek, řeží, psychického i fyzického násilí silnějších vůči slabším. Náboženských válek ničících Evropu, upalování milionů žen na hranicích, koloniálních výbojů s křížem na čele a mořem zavražděných pohanů. Na všech kontinentech, ve všech dobách a všude. Stovky milionů obětí mužského ega, mužské hrabivosti a nekonečné hlouposti. Především staří muži jsou ve své impotenci a nenávisti k ženám a světu nejnebezpečnější. Proto byla ženám tisíce let odpírána základní lidská práva. Až nakonec muži narazili: vymysleli komunismus a nacismus a přidali k dřívějším nočním můrám přes sto milionů dalších obětí.
Dominik W. Rettinger
|
V tu chvíli se něco změnilo?
Myslím, že konečně přichází éra žen. Začala před sedmdesáti lety, po druhé světové válce. Ženy získaly hlas. Nikdo pořádně neví, proč právě teď. Muži určitě nezmoudřeli, stačí se podívat, co prováděli během studené války. Možná se lekli své atomové bomby a jejich zbabělost vyplula na povrch? Politici a generálové by stále rádi zabíjeli ostatní a posílali mladé hlupáky na smrt, ale sami nejsou připraveni zemřít při naprosté zkáze. A to je nejspíš poslední velká šance pro naši planetu: odstavení samců od moci.
Troufám si tedy odhadovat, že o mužích váš další román nebude.
Pouštím se do psaní románu o ženách ze své rodiny, který se odehrává od druhé poloviny devatenáctého století do sedmdesátých let dvacátého. století. Od prababičky po maminku. Byly svým způsobem šílené, protože všechno obětovaly velké lásce, vášni a sexu. Propukaly skandály, rozpadaly se rodiny. Nic je nemohlo zastavit, když je zasáhla láska.
Zmínil jste filmový scénář. Vznikne adaptace?
V určité chvíli to vypadalo nadějně. Téma Kommanda Puff nebylo nikdy literárně ani filmově zpracované. Dostal jsem e-mail od známé hollywoodské producentky, která se podílela na posledních Scorseseho filmech a spolupracovala i s Oliverem Stonem, bohužel přešla do jiné firmy a Elizino tajemství si nemohla vzít s sebou. Třeba si ho teď všimne někdo z českých producentů! Určitě mají lepší kontakty s Američany než ti polští. Pro potřeby filmu můžeme z Elizy klidně udělat Češku! V příběhu není národnost hrdinky tak podstatná, důležitý je židovský původ po matce.
Překlad rozhovoru zajistila Jarmila Horáková.
