A když, tak přes legendu, kterou ji obestřel v řadě svých textů Egon Bondy, nebo z literárních poklon, které jí složil Bohumil Hrabal. Anebo nejnověji z monografie polské bohemistky Anny Militzové (1990) nazvané Ani víru, ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse.
Černá (1928–1981), za svobodna Krejcarová, sice zemřela tragicky dva roky po své padesátce, prožila však život, který by vydal na několik tlustých románů. A nejen proto, že dospívala za druhé světové války, která jí vzala matku (Jesenská byla zavražděna v koncentračním táboře Ravensbrück v roce 1944) a vyhnala jejího otce, architekta Jaromíra Krejcara, do exilu. Taky pro své výbušné, naprosto nezvladatelné osobnostní vyladění. Žila to, co vlastně definovalo romantismus kraje 19. století: intenzivní emoce, bezohledné fantazie, denní snění. Není divu, že byla zoufale nepraktická, asociální, bez odpovědnosti k čemukoli a komukoli, včetně svých pěti manželů a dlouhé řady dětí, ať už těch narozených, nebo potracených.
Militzová napsala portrét Černé podle vzoru polské reportáže, kterou aktuálně reprezentuje hlavně Mariusz Szczygieł, třeba úspěšným titulem Udělej si ráj. Tedy žádné analýzy a interpretace díla, ale trochu zjednodušující zájem o dějový příběh, soustředění na dramatickou životní linku. Černá totiž k takovému čtení přímo vybízí. Jejím hlavním dílem nebyly prózy z šedesátých let (Hrdinství je povinné, Nebyly to moje děti, Adresát Milena Jesenská) nebo sbírka pornografické poezie z konce čtyřicátých let V zahrádce otce mého – ale sám její explozivní, nepřizpůsobivý život. Ne náhodou se v mládí zhlédla v Salvadoru Dalím. A kdyby žila dnes, určitě by jí svým silně autostylizačním gestem imponoval všeuměl Eugen Brikcius.
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáseautor: Anna Militzová nakladatel: Burian a Tichák 152 stran, 189 Kč Hodnocení: 70 % |
Polská bohemistka putuje životem Jany Černé chronologicky, vesměs cituje a kolážuje už publikované a snadno dostupné informace. Nicméně ve dvou případech je objevná: jednak našla dopisy Jesenské, posílané z válečných věznic a koncentračního tábora Ravensbrück, jednak dohledala cenné výpovědi Černé při hospitalizacích na pražských klinikách. Chronologie je sice ta nejjednodušší metoda, ale pro čtenáře má své výhody. Z knihy je záhy patrné, jak tragicky kopírovala Černá svou matku, jak dělala stejné a ještě větší chyby, včetně problematického soužití s otcem, nekonečných vztahových disharmonií, závislosti na drogách. A pak ještě něco – snaha o závěrečné zklidnění, sebereflexi, narovnání vztahu aspoň s nejstarším synem. Prostě snaha o dospělost.
Militzová měla s Janou Černou štěstí. Ve své studii selhala možná jako vykladačka jejího díla, ale určitě ne jako vypravěčka výjimečného života, poskládaného z nekonečné série absurdních příhod na pozadí hrůz druhé světové války a později komunistické totality. Nakonec je to tak možná lepší: Černá by sotva stála o nějakou literární kanonizaci. Šlo jí o něco jiného – o maximální svobodu. Navzdory všemu, navzdory všem.
