RECENZE: Dlouhé ucho. Jak si Egon Bondy ještě naposledy zavěštil

Třináct let po smrti Egona Bondyho (1930–2007), legendárního básníka a filozofa českého undergroundu, vychází jeho poslední prozaická práce nazvaná Dlouhé ucho.

Egon Bondy v Praze roku 1984 | foto: Guerilla Records

Novela Dlouhé ucho má sice dost chudou dějovou linku, ale příběh je natolik významově nabitý, že si čtenáře hravě a rychle přitáhne.

Bondy knihu napsal v květnu a červnu 1997 v Bratislavě, kam odešel na protest proti rozdělení Československa. V době, kdy se těžko srovnával se smrtí své životní družky Julie Novákové. A také v době, kdy usilovně studoval a překládal staročínskou filozofii.

Osamělý mudrc

Jeho tehdejší životní osudy v Dlouhém uchu silně rezonují. Příběh sice rekapituluje poslední týdny a měsíce „starého mistra“ Lao-c’, který na své finální cestě sepsal výchozí bod taoismu, knihu Tao Te ťing, ale není těžké z prózy vyčíst, že hlavním hrdinou je tak trochu Bondy sám.

Egon Bondy - Dlouhé ucho

Osamělý mudrc, pro nějž je život koulí u nohy, těžkým břemenem, kterého by se rád konečně zbavil.

Ostatně Bondy si na skeptického věštce, jemuž přijdou na chuť teprve příští generace, hrál ve svém díle často a rád.

Měl k tomu všestranný potenciál: silný literární talent, který je patrný hned z prvních stránek novinky, a samozřejmě solidní myšlenkový potenciál.

I hrdina Dlouhé ucho pracuje ve svých vnitřních samomluvách s dráždivou směsí marxismu a právě starých čínských nauk. I jemu se hnusí vulgární drancování lidí a krajiny, válčení pro mamon a moc.

I on si na své cestě, konané na černém buvolu, uvědomuje, že klíč ke štěstí je jediný: „neusilovat, nezasahovat“. Být skromný a soucitný, „nestavět se nad jiné“.

A tak Dlouhé ucho, někdejší císařský archivář, chvíli monitoruje vnější svět, poničenou krajinu, chvíli naslouchá konkrétním lidem a chvíli nechává proudící myšlenky, aby se mu v hlavě složily do ideálního tvaru.

Dlouhé ucho

80 %

autor: Egon Bondy

nakladatel: Akropolis

Próza má pozvolné tempo a přízračnou, naléhavou atmosféru. Je neodbytná jako sama smrt; ostatně ke smrti se vztahuje jak první, tak poslední věta Bondyho novely.

Je to filozofující beletrie, úvahová próza. Je to kniha, v níž se ostře zrcadlí sám autor, ačkoli od Lao-c’ ho dělí více než dvě a půl tisíciletí. Je to historická novela, která ukazuje, že základy společnosti a politiky se přes veškerý vnějškový vývoj moc nemění.

Jak tehdy, tak dnes je všude jen „plno žvástů a ceremonií“. Starý archivář dostal velký úkol: dobrat se štěstí. A ukázat druhým cestu.

Těžko říct, jestli se mu to povedlo, ale každopádně na té věštecké stylizaci básníka Egona Bondyho něco bylo.