Psaní se sice Vodseďálek, který vyrostl v pražských Vršovicích, věnoval už během dospívání, ve čtyřicátých a padesátých letech, oficiálně však jako literát vystoupil až po revoluci. Tou dobou už byl dva roky v důchodu, do kterého odešel v roce 1988 ve věku 57 let.
Živil se jako projektant
Jelikož se Vodseďálkovy názory ro zcházely s ideologií komunismu, po studiích nepracoval v kulturní sféře. Hlavním zdrojem obživy pro něj byla práce projektanta v Chemoprojektu. Předtím dělal jako stavební dělník v Praze nebo montér v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě.
Na spolupráci s Egonem Bondym, který s ním navštěvoval gymnázium tehdy ještě jako Zbyněk Fišer, nechtěl vzpomínat. Alespoň tak to řekl během rozhovoru pro Literární noviny v roce 2012. Na otázku, proč o bývalém kolegovi nechce mluvit, odvětil: „To je moje věc, nechci to nijak komentovat.“ Odmítl i spolupráci na filmu Tři sezony v pekle z roku 2009, ve kterém Bondyho ztvárnil Kryštof Hádek. Podobně odmítl také komentovat Milana Kunderu, kterému šéfoval v jednom ze studentských kroužků.
Čtenář se musí stydět
Vodseďálkovou doménou bylo psaní takzvané trapné poezie. Pojmenoval takto i jednu ze svých sbírek. Právě ta později charakterizovala jeho literární styl. Autorovým cílem tehdy bylo psát díla, při jejichž četbě se bude chtít čtenáři stydět z toho, jak je text trapný. Byla to jeho osobní forma reakce na tehdejší režim.
Kromě poezie psal Vodseďálek i eseje či povídky. Vyšly v knize Felixír života. V roce 2004 se pak vydání dočkaly texty Kalvárie a Kompensace, které napsal v 50. letech. Kromě literatury se Ivo Vodseďálek věnoval i výtvarnému umění. Jeho oblíbenou technikou byla koláž. Ty mu publikovala Revolver Revue v letech 2000 a 2002.
„Všechny mé aktivity, ať už šlo o létání, výtvarnou činnost či skládání básní, existují nezávisle na sobě. Jsou to tři důležité složky mého života. Jedna do druhé se nijak nepromítá. Když pracuji na obrazu, nemyslím na básně, a naopak,“ prozradil básník o své tvorbě před několika lety ČTK.
