RECENZE: Jiná Alena Mornštajnová. Tichá, citlivá, skvělá

Alena Mornštajnová (1963) je v české literatuře doma sice teprve sedmým rokem, ale zvládla už úspěch, na který jiní čekají marně celý život. Nyní vydává novou knihu Tiché roky.

Třetí román Hana, prolínající tři tragické ženské osudy na ploše tří dekád, jí zajistil obratem místo mezi top-bestselleristy a čeká na překlady do desítky jazyků. Nová próza Tiché roky, kterou právě vydal Host, tak probouzí otázky, ještě než ji čtenář otevře: Co dál? Kam vlastně? A jde to ještě lépe?

Alena Mornštajnová odpověděla částečně už loňskou knížkou pro děti. Strašidýlko Stráša, ilustrované kongeniálně Galinou Miklínovou, je krok jinam, zkouška nového terénu, vybraný oddechový čas.

Tiché roky jsou také jiné: obsahově i výrazem. Autorka jde napříč dějinami Československa, od první republiky po 90. léta. A v časovém rámu sleduje jednak vztahové soulady a především rozlady dvojic jedné rozvětvené rodiny, jednak vztah „malého“ člověka k „velkým“, vesměs komunistickou totalitou deformovaným dějinám. Tedy úhel konkrétní i obecný, intimní vnitrorodinný a veřejný historický.

Hlavní postavou je Bohdana, zakřiknuté, bázlivé dítě, které sice není němé, ale mlčí. A „mlčí“ i její osobní historie: Bohdana neví, kdo je, kde se tady vzala, odkud a proč přišla. Odtud její nejistota, bytostné rozechvění, existenciální hrůza. Takže rozjede pátrání. A je úspěšná. Pozvolna se jí skládá mozaika, která nasvětluje jak věčně mrzoutsky podebranou, sadistickou tvář otce, tak jemnou, obětavou, až masochisticky odevzdanou postavu matky. Jejich společné i osobní neštěstí pak Bohdana rozvine před čtenářem jako velké, detailně propracované plátno. A co víc: zorientuje se v něm a přijme svou roli.

Tiché roky

80 %

autor: Alena Mornštajnová

nakladatel: Host

Pokud v předchozí próze předvedla Mornštajnová, že je schopna vymodelovat maximálně živou a věrohodnou, dějově nabitou postavu, která před čtenářem defiluje málem jako ve filmu, pak v novince je „tišší“, uměřenější. Její výraz je literárnější, tempo vyprávění pozvolnější; vyloženě dramatické, nebo rovnou melodramatické je jen finále. Možná však uměřenost tématu padne lépe.

Kutání ve vlastní minulosti je práce namáhavá i odpovědná. Stačí jediná chyba a všechno padne, roztříští se, zmizí v nenávratnu. Mornštajnová prostě přizpůsobila prostředky. Prokázala znovu vytříbenou citlivost. Autorskou – a bezpochyby i lidskou.