RECENZE: Když bílí muži vraždili své indiánské ženy kvůli ropě

Je záhadou, že si toho příběhu nevšiml Quentin Tarantino a nenatočil podle něj svůj nejlepší film. Začínal by jako aktivistický western, přešel by v indiánského Velkého Gatsbyho a pak už by se jen hromadně loupilo a vraždilo.

Nejbohatší národ světa. Indiánský kmen Osedžů vydělal díky ropě ve své rezervaci jen v roce 1925 v přepočtu 400 milionů dolarů. | foto: Profimedia.cz

Revolvery, jedy, škrcením, bombami, holemi, drogami, injekcemi, sekáčkem. Taky by se tajně pátralo a znovu zabíjelo, ale přitom by se zrodila i FBI. A celé by to byla pravda pravdoucí, protože se to stalo.

To bylo tak. Po roce 1870 nevydržel indiánský kmen Osedžů tlak bledých tváří, které chtěly jejich loviště na farmy, a musel se vystěhovat do nehostinné, kamenité severní Oklahomy. Průšvih se ale stal štěstím, když se v rezervaci roku 1900 našla ropa. Moře ropy.

Osedžové měli chytrého náčelníka, jmenoval se James Velké srdce, uměl sedm jazyků včetně francouzštiny a latiny, a ten včas z malého odškodnění za původní loviště prozřetelně koupil půdu v rezervaci, kam kmen běloši vyexpedovali. Každý Osedž tak vlastnil 266 hektarů. Najednou to byla ropná pole.

Naftaři jim museli platit za pronájem a za každý vytěžený barel. Z Osedžů se stal nejbohatší národ světa, byli to takoví američtí Saúdové. Jen v roce 1925 utržili za ropu v přepočtu na dnešní hodnotu 400 milionů dolarů. Tisk psal, že když píchnou, nechají auto u krajnice a koupí si nové, na tancovačky létají najatými letadly a dávají si diamanty. Ale nejbohatší národ světa začal být také nejvražděnější.

Vláda s Osedži zacházela jako s dětmi, takže většina měla bílého pěstouna, který jim vydával jejich vlastní peníze, i když si chtěli koupit jen pastu na zuby. Indiáni za to museli pěstounům platit. Třeba auto v ceně 250 dolarů si Osedž mohl pořídit za 1 200 dolarů. A když ho z toho kleplo, pohřeb stál na dnešní peníze 80 tisíc dolarů. Bílí tomu říkali „indiánský byznys“.

V první půli 20. let jim ale docvaklo, že když svého indiána rovnou oddělají a napíší si falešnou darovací listinu, bude ropa jejich. Nebyl to problém: šerifové nic nevyšetřovali, soudci se na nic neptali, protože dostali obálky, lékaři falšovali příčiny úmrtí a funebráci pohřbívali potichu. A tak se to rozjelo ve velkém. Bílí manželé zabíjeli své indiánské ženy a příbuzné, aby dědili, přátelé vraždili přátele. Kdo cekl, zmizel. Za pár let zemřelo přes šest set lidí.

Krvavé prachy

60 %

autor: David Grann

nakladatel: Leda

překlad: Miroslav Kaftan

Nikdo to nevyšetřoval. USA neměly federální policii, po založení ji nechtěly, aby se nestala nástrojem tyranů, neboť strachem z nich byly posedlé. K dispozici byli jedině agenti malého Úřadu pro vyšetřování, který z Washingtonu vedl jakýsi mladík J. Edgar Hoover. Ovšem jeho lidé, zjemnělí hoši z univerzit, šetřili jen kancelářské zločiny, nenosili zbraň a nesměli zatýkat. Kdyby přijeli do Oklahomy, hned je poznají a odkráglují, protože rychlopalně uměli leda psát na stroji.

A tak Hoover vybral drsnou chásku: pistolníky, bývalého šerifa, vysloužilce z Texas Rangers, kovboje, a poslal je do rezervace, aby v utajení pátrali, což je málem stálo životy. Spravedlnost čekala ještě dlouhá cesta. Na jejím konci mohl Hoover založit FBI a Osedžové měli klid, jenže jim za čas došla ropa.

Tento neuvěřitelný příběh z americké historie staré jen sto let popsal v knize Krvavé prachy – osedžské masové vraždy a zrod FBI David Grann. Skvělý příběh, leč děsně napsaný. Škoda, že někdo z lidí, jimž autor po americku děkuje na čtyřech stranách, neměl odvahu jako Hooverovi kovbojové-agenti a neřekl mu: Chlapče, tak neskutečně monotónní styl si takové drama nezaslouží.