RECENZE: Listopád od Mornštajnové nabízí krutou i dojemnou verzi dějin

Dvacet let za podvracení republiky má strávit ve vězení Marie zvaná Maja, smutná hrdinka nového románu Aleny Mornštajnové Listopád, kvůli tomu, že na občanských shromážděních po 17. listopadu 1989 požadovala svobodné volby.

V noci z 26. na 27. listopadu, před plánovanou generální stávkou, zasáhla armáda. Nejen u nás, ale v celém východním bloku to komunisté za bratrské pomoci Sovětského svazu uhráli. Bůhví co se stalo s Michailem Gorbačovem. Tisíce lidí se ocitají ve věznicích, na popravištích nebo prostě zmizeli, jako Majin manžel.

A děti? Holčička Magdalena zvaná Magda, jejíž příběh tvoří druhou linii Listopádu, vyrůstá s mnoha dalšími v „ozdravovně“, ve skutečnosti uzavřeném pasťáku, kde si stát důslednou výchovou k totální poslušnosti, oddanosti režimu a fízlování pěstuje své budoucí kádry.

Děti samozřejmě všemu věří, i tomu, že jejich rodiče byli zrádci a že se jich zřekli. „Když jsem pochopila, že stát se o mě postará, mé dětské duši se ulevilo,“ přiznává si malá Magda, ztotožňujíc „ozdravovnu“ se státem. „Vysoké stropy a dlouhé chodby státu vypadaly pevně a mříže na oknech mi dodávaly pocit jistoty.“

Mornštajnová rozprostřela děj své knihy přes tři desetiletí, střídá kapitoly o Maje, psané ve třetí osobě, s ich-formou Magdina vyprávění. A do toho je vloženo několik Majiných dopisů ztracené dcerce Leničce, neboť pouze přání znovu se sejít s dětmi, o jejichž osudu nic neví, ji ve vězení udržuje při zdravém rozumu. Ale forma a v podstatě konvenční styl psaní jsou v tomto příběhu druhořadé, stejně jako fakt, že některé postavy jsou poněkud ploché. Důležitá je atmosféra a její líčení ve věznici, v pasťáku i ve společnosti zvládá Mornštajnová výtečně – Listopád rozhodně není pouhými hrátkami s alternativní historií.

Listopád

90 %

Alena Mornštajnová

Host, 2021, 303 stran

Autorka svou krutou a místy až k pláči dojemnou dystopii zasadila do kulis reálného socialismu, který přežil a nabírá snad ještě nechutnější podobu. Na hranicích jsou ostnaté dráty doplňovány zdí, auto skoro nikdo nemá, a pokud ano, benzin je stejně jen pro kádry, a hlavně se musí sklopit hlava, poslouchat a nepochybovat.

Když je Maja po patnácti letech propuštěna z kriminálu, není to akt milosti, ale nutnost, musí se totiž uvolnit místa pro nově zatčené – ostatně zbylých pět let trestu si má odpracovat v jedné vesnické prasečkárně. Kdesi ve světě sice třeba funguje internet, ale i ten je ve zdejších podmínkách jen pro vyvolené. A neustálé ponižování vede lidi k řevnivosti a snaze alespoň něco pro sebe získat, bez ohledu na druhé.

Jak s přibývajícími stránkami příběh sílí a nabývá na naléhavosti, člověk se přistihuje, že zoufale touží, aby Listopád skončil happy endem. Ale copak v tomhle beznadějném světě může něco dopadnout dobře?