RECENZE: Alternativní pražské mýty i báje jsou sympaticky potrhlé

Publicista Pavel Houser napsal v posledních dvou dekádách knížky o lecčems. Třeba o vlkodlacích, o „hrách se slovy a jazykem“, o „zvrhlé vědě“ nebo o tom, co letí hlavou „šíleného čtenáře“. Všechny tvůrčí ujetosti a divnosti, bizarnosti a perifernosti zhodnocuje i ve své novince, kterou právě vydalo brněnské Druhé město.

Pohled na vilu i vinice v pražské Grébovce, které spisovatel Pavel Houser věnoval jednu z povídek. | foto:  František Vlček, MAFRA

Dal jí název pochopitelně zvláštní: Grébovské motyky. Proč pražský park Grébovka, proč motyky? Inu proto, že hlavní město je jako Měsíc na obloze: má jednu stranu přivrácenou a druhou odvrácenou.

A právě tam, ve věčném stínu, se daří všemožným spekulacím, mystifikacím a nejrůznějšímu snění. Jak by to mohlo být s lidmi, místy, událostmi. Houser bere jako žánr mix fejetonu a povídky, jako hlavní nástroj ostrou komiku – nejčastěji jazykovou. 

Rád si dělá srandu z etymologie, takže třeba tvrdí, že Dětský ostrov dostal jméno podle středověkého kšeftování s dětmi. Že v Roztylech jsou všichni brutálně otylí (průměrná váha tamějšího obyvatele dosahuje prý 180 kilogramů). Anebo že v Měcholupech loupí měchy, tedy kastrují přivandrovalce z jiných městských částí.

Ale Houser pěstuje i hříčky jiného typu: jednou vypustí do městského terénu bludnou figuru „alkoholiče“, jindy přivede zpátky do života filozofa Ladislava Klímu. Co víc, do míst mezi Vokovicemi a Červeným vrchem situuje rovnou základnu „prastarých“, fiktivních bytostí z pera H. P. Lovecrafta, amerického mistra literární hrůzy. A taky nechá jistého mága ve službách normalizační mizerie, aby oživil zahradnické motyky, které pak nahánějí Grébovkou nepoddajné disidenty.

Grébovské motyky a další pražské legendy

75 %

Pavel Houser

Druhé město, 2021, 104 stran

Titulní kousek patří v knize k nejslabším. Ukazuje rub Houserovy metody: ne vždy je motiv, kolem nějž autor příběh roztáčí, nosný. Jiskřivou grotesku, která má v podtextu i trochu pádné kritiky (pejskaři, církev nebo pravicový extremismus), občas převálcuje banalita.

Naštěstí jenom občas. Většina textů baví. Tím, že vidí jinak, za roh, ve tmě. Že nabízí jiné řešení, buduje alternativní mýty, báje, legendy. V tom autor samozřejmě není sám, podobně psal Karel Michal nebo píše Petr Stančík. Ale ta sympatická potrhlost, která prorůstá celou knihou, ta skotačivá komika, kam se podíváš – to se prostě počítá!