RECENZE: Síla Xaviera Baumaxy na Pijánu roste úměrně s hořkostí

Nové album, které litvínovský písničkář vydá tradičně na apríla, je v mnoha ohledech překvapivé. Hudebně nejdotaženější nahrávka osobité kariéry Xaviera Baumaxy rezonuje ostrými slovy, vtipy i vážnými tóny.

Xavier Baumaxa v dokumentu Em a On z cyklu Bez Cenzury | foto: HBO

Označení písničkář vlastně v případě desky Pijáno není tak úplně namístě. Xavier Baumaxa na ní naplno dopověděl, co naznačil na minulém počinu Dawntempo: že má sice písničky, které lze ohlodat až na kytaru, ale mnohem víc ho dnes naplňuje plnohodnotný kapelový zvuk. Ten, který má nové cédéčko, jež natočil v pražském studiu Faust, v sobě má nejen nebývalý žánrový rozptyl, ale i překvapivou měkkost a klid. Ty jsou často v kontrastu s vypointovanými texty, v nichž stále zní jeho svébytný a často drsný humor a poetika. Ale čím dál patrnější je v nich i hořkost.

Pijáno

85 %

Autor: Xavier Baumaxa

Platí to hned o prvním záseku ve skladbě Finančák s neodolatelným bluesovým refrénem „Já prostě mám rád finančák, ten mi sní daně.“ Slovních hrátek a přesmyček se Baumaxa v začátku nové desky přidržuje se zkušeností a obratností sobě vlastní. Jeho cynismus vrcholí ve skladbě Da tam tuja, která je definitivní předělávkou provařené Halelujah od Leonarda Cohena. „S prvním sousedem jsem si notoval, však z druhého se kokot vyklubal. Chce mi zakrýt výhled tím, že dá tam tůja,“ ničí Baumaxa v posluchači zbytek nostalgie, který k originálu skladby má, a vysmívá se prvoplánovosti. V následující reggae parodii Mamamama se ještě může zdát, že tenhle písničkář vlastně stále hraje podle karet, které kdysi rozdal na desce Fenkám.

Zbytečné litry chlastu

Ale jak album pokračuje, dává Baumaxa prostému bavičovi v sobě lidštější a uvěřitelnější rozměr. Začíná to Problémy s pitím, které pobaví cynismem, ale zároveň z nich zatrne. „Průměrní, hloupí i chytří, duši si v půllitru jitří,“ naznačuje Baumaxa další směry, jakými se bude deska vyvíjet. V milostně tragické skladbě Dvě labutě pak naplno ukazuje, že když se na chvíli vzdá humoru, dokáže být neuvěřitelně emotivním autorem i interpretem. „Obávám se smutku zas celý den, prášky nebudu brát, zatím. Zatím sním si svůj sen o tom, jak šťastná by si se mnou mohla být, kdybych nemusel na ten svůj světabol zbytečné litry chlastu lít,“ zpívá zase ve skladbě s všeříkajícím názvem Přestávám se umět smát. A i když se v závěru desky vrací k rozvernosti, je trpký odstín, známý už z jeho někdejší skladby Muž, který prohrál, tím, který na nahrávce převládá. A celková hudební proměna jej ještě umocňuje.

Už o své předchozí desce Baumaxa říkal, že je „pro unavenýho, osamělýho alkoholika“. Míra upřímnosti, výstižnosti a nadhledu bez výhledu, kterou se mu podařilo vedle humoru dostat do nových písniček, však jeho někdejší výrok posunuje ještě dál. Pijáno je opravdu pozoruhodné album.