Že Bloc Party nejsou další z řady kapel s raketovým debutem a podobně rychlým koncem, prokázala alba A Weekend In The City (2007) a Intimacy (2008), na kterých si skupina osahala i experimentální elektroniku. Krátce před jejich vystoupením v Hradci Králové na naše otázky odpovídal bubeník Matt Tong.
Vzpomeneš si na případ, kdy vás publikum nejvíc překvapilo?
Hem... (dlouho přemýšlí a u toho na ústa vyluzuje různé zvuky) Možná když jsme úplně poprvé hráli ve Francii. Setkali jsme se s tak nadšenou reakcí, že nám to naprosto vyrazilo dech. A to jsme rozhodně nebyli tak známí jako dnes. Taky když jsme hráli v Německu. To je země, od které se neočekává nějaká velká sranda. Ale poté, co jsme tam poprvé hráli, jsme si to tam oblíbili a teď se tam vždycky těšíme. Publikum je tam skutečně spontánní a skvělé.
Bloc Party splnili očekáváníČtěte reportáž z posledního dne Rock for People, jehož byla kapela jednou z hlavních hvězd |
Váš aktuální nový singl One More Chance naznačuje ještě užší vazbu na elektronickou hudbu než předchozí tvorba. Jaké to je pro tebe jako pro bubeníka? Nežárlíš někdy na ty bicí mašinky?
Ano, strašně žárlím na našeho automatického bubeníka. Děsně ho nenávidím. (smích) Ne, vůbec ne. A s tímhle songem je to trochu zamotaný příběh. My jsme totiž původně vůbec neplánovali udělat takhle přímočaře taneční písničku. Původní plán byl, že uděláme něco dřevního, rockového, co bude blíž naší předchozí tvorbě. Tahle skladba byla vlastně takový vedlejší produkt našeho natáčení jiné písničky. Ale One More Chance se nám nakonec zdála lepší, tak jsme dali na singl ji. Nicméně pořád musíme naše písničky hrát taky naživo a to je samozřejmě okamžik, pro který přicházím na řadu já a automat jde stranou. A snažím se nahradit tu mašinku, co je v mých silách.
Je tu tedy nový singl. Znamená to, že se máme začít těšit na novou desku?
Ne, to ne. Nový singl je jenom výsledkem toho, že jsme měli nějaké volno a chtěli jsme ho smysluplně využít. Tak jsme si pronajali studio a šli natočit nějaké písničky. Ale celou desku teď nechystáme. Spíš dojedeme festivaly a uděláme si konečně pořádné prázdniny.
Hlavně vaše poslední deska je tím mixem alternativního rocku a progresivní elektroniky často srovnávána s alby Radiohead, zejména s deskou Kid A. Vím, že Radiohead jsou vaši oblíbenci, ale stejně, neštve vás to někdy? Přece jenom muzikanti nemají podobná srovnávání rádi...
To je pravda, muzikanti to nenávidí. Ale je to spíš jenom projev jejich arogance. Každý má právo mít vlastní názor na to, co nebo koho mu ta která muzika připomíná a kde vidí spojnice. Lidi vždycky budou hudbu slovně popisovat přes jinou hudbu. Je to nejjednodušší. Takže já jsem s tím v pohodě. A Radiohead jsou jedna z nejlepších kapel posledních patnácti let, takže mě fakt nemůže urazit, když nás k nim někdo přirovná. Ani nikoho jiného by nemělo. Samozřejmě jsou pořád mnohem lepší než my, a tak to beru jako kompliment.
Máte podle tebe něco navíc, co Radiohead nemají?
Řekl bych, že oproti nim jsme trochu silnější v dynamičtějších věcech, hrajeme víc energicky. Radiohead jsou mistři středního tempa, kdy se jim perfektně daří využít celé té šířky zvukové škály. Pomalé písně se spoustou geniálních nápadů, to je jejich doména. My to tak často neděláme, místo toho hrajeme hodně rychle a tvrdě.
Docela mě překvapilo, že někteří vaši fanoušci byli trochu rozladění, když jste po první desce nasměrovali tvorbu od kytar do elektronické hudby. Asi by to nebylo divné před nějakými deseti lety, ale dnes...
Jistě. Důvod, proč jsme do toho šli, byl ten, že s každou další deskou chceme posunout hranice svého působení a vnést do svojí hudby něco nového. A byli jsme si dobře vědomí toho, že tím riskujeme, že trochu naštveme svoje skalní fanoušky. Dokonce si myslím, že jsme s druhou a třetí deskou většinu svých původních fanoušků ztratili. Ale zase jsme našli nové, kterým zase už tak nevoní ty naše starší věci. To je těžký. Člověk by ale nikdy neměl přestávat zdravě riskovat. Jinak se toho od života moc nedočká.
