RECENZE: Rolling Stones přivodili pražskému publiku hudební vrchol roku

Kdo ze středečního koncertu Rolling Stones v pražských Letňanech neodcházel zcela uspokojen a s očima navrch hlavy, nemá duši. Kdo z jakéhokoliv důvodu vynechal, nemá rozum. Staří pardálové totiž předvedli show roku a pro mnohé fanoušky to dost dobře mohl být nejlepší koncert života.

Pomiňme organizační potíže s doručováním náramků nebo vypadávající systém bezhotovostního placení a nejen proto se tvořící dlouhé fronty u stánků s pivem. To jsou sice věci, které právem dokážou otrávit a pořadatel by měl veškeré stížnosti ještě reflektovat, ale kapela, kvůli které se to všechno dělo, za ně nemůže. A navíc to, co se ve středu večer v Letňanech odehrávalo na obřím pódiu, stálo za to.

No Filter Tour

100 %

Autor: Rolling Stones

Zvláštní host: Pražský výběr

Místo konání: Letiště Letňany, Praha

4. července 2018

O start se postarala skvělá kapela Gotthard a Pražský výběr po krátkém souboji se zvukem následně předvedl, jak se má správně zahřívat publikum pro legendu. Ve smršti hitů přivítal na pódiu Ropotama i Ivu Pazderkovou. Michael Kocáb se potom vyzbrojil tričkem I Love Havel, kde symbol srdíčka nahradil stounovský vyplazený jazyk. Status „zvláštního hosta“ stvrzovaly i projekce, které mu pustili na obří obrazovky třeba v písni Pražákům, těm je tu hej. Takovou péči běžní předskokani nemívají.

Rolling Stones dorazili krátce před devátou a předvedli dvouhodinový koncert snů – co do setlistu, formy, komunikace s publikem a nejméně hned za ohrazením oddělujícím stání pod pódiem od toho běžného byl také výtečný zvuk.

„To je krásná letní noc,“ poznamenal Mick Jagger česky poté, co kapela odehrála svižné kousky Street Fighting Man a It’s Only Rock’n’Roll (But I Like It) a pustila se do volnější Tumbling Dice.

Dramaturgie koncertu v zásadě odpovídala kostře, které se Stouni drží na celém turné No Filter. Jedna píseň na přání fanoušků ze sociálních sítí (v Praze to byla Under My Thumb), jeden kousek z alba Blue & Lonesome, dvojí pěvecké sólo pro Keitha Richardse a na závěr smršť hitů od Midnight Rambler přes Start Me Up či Jumpin’ Jack Flash až po (I Can’t Get No) Satisfaction, s jejíž hlavní linkou na rtech se v jedenáct večer dav padesáti tisíc návštěvníků rozešel urvat místo v autobuse či metru.

A co dělalo z pražského koncertu Rolling Stones tak jedinečnou událost? Spousta drobností. Od začátku usměvavý a až podezřele živý Richards (loni v září v Mnichově prvních pár písní působil jako zombie). Mluvilo se málo, ale i tak snad devadesát procent průvodního slova zvládl Jagger naučenou češtinou. Zařazení dylanovky Like a Rolling Stone, kterou jinak kapela hrává jen zřídka. Výtečné instrumentální výkony všech zúčastněných včetně sól v Honky Tonk Women nebo podmanivé baskytarové linky Darryla Jonese v Miss You.

Nedílnou součástí bezchybné atmosféry vlahé červencové noci bylo i publikum ochotně nastupující do úvodních vokálů v Sympathy for the Devil a i jinak podporující kapelu zplna hrdla. Do toho všeho barvami zářící a do nebe trčící obrazovky přenášející dění na pódiu i do nejzapadlejších koutů areálu a minutu za minutou dokazující, že Rolling Stones prostě nejsou žádní dinosauři za zenitem.

Ano, koncerty Stounů z logiky věci nepřinášejí nic zásadně progresivního, je to „jen rokenrol“, který milujeme. Ale ty ozvuky dob dávno minulých prezentují v nejvíc sexy balíčku, jak to jen vůbec jde.

Jestliže promotér Serge Grimaux popisoval vztah Rolling Stones a Prahy jako milostnou romanci, pak ve středu večer byla naplněna mnoha hudebními vyvrcholeními.