Deska Pošli to tam! měla původně vyjít už loni. Co se stalo?
Bohužel mě zaskočily zdravotní potíže. Jsem po vážné operaci páteře, mám pár nových plotýnek. Ale vše dobře dopadlo a teď už se zase vyjasnilo, kytara mi drží na rameni jako předtím, jen bez bolesti.
Ta deska je hudebně dost pestrá. Záměrně?
Různobarevnost je podstata mého hudebního já. Někdo hraje celý život blues, ale já to mám prostě jinak. I instrumentální muziku se snažím dělat v různých náladách a odstínech. Takže dravé rockové věci střídají balady, prostě můj pohled na muziku v celé šíři. Celej život jsem dělal pro Pražský výběr, Stromboli nebo BSP odlišné věci, aby každá z kapel měla jinou tvář. Na albu jsou písně, jež bych do těch projektů asi nezařadil.
Taky je z části instrumentální, z části zpívané.
Sám bych asi nevydržel poslouchat v kuse patnáct nadupaných kytarových instrumentálek, ty zpívané věci to zpestřují. Ale hlavně mi šlo i o myšlenkové vyznění desky. Abstraktní emoce kytarové hry přecházejí do konkrétního sdělení myšlenek, postojů a pocitů.
To znamená, že jste jednotlivým textařům, mezi kterými jsou Jáchym Topol nebo Jan Sahara Hedl, musel dávat nějaké konkrétní zadání, ne?
Někdy jsou to zhudebněné básně. Ale třeba se Saharou Hedlem jsem probíral, o čem bych chtěl, aby ta píseň byla. V případě skladby Ztracenej čas jsem měl představu, aby to byl takovej zhulenej hipísáckej song, ale aby z něj tryskala i určitá odcizenost a chlad v mezilidských vztazích. U písně Časy jsou zlý jsem mu říkal, aby nějaký přímočarý razantní text o mladé holce, která se cítí být v kleštích. Oslovil jsem na to mladé interpretky, chtěl jsem aby to vyznělo autenticky. Potom je na desce skladba Odcházení, tedy vzpomínka na Václava Havla s textem Vlasty Třešnáka, a inspirativní villonská balada od Michala Horáčka.
Kde jste přišel na Milly Honsovou a Elišku Dvořákovou, které na desce zpívají?
Hrál jsem s Monikou Načevou v Mostě. Milly za mnou po koncertě přišla a zazpívala mi písničku. Trochu jsem váhal, ale po měsíci jsem jí zavolal, ať mi zkusí nazpívat dvě věci. Ona tu šanci skvěle využila a teď se mnou zpívá na koncertech několik skladeb z CD i těch, co nazpívali třeba Richard Müller a Monika Načeva.
To je docela výzva, ne?
Trochu jsem to pro niupravil, ale je fantastická, daří se jí to. Má osobitej výraz, zvláštní rejstřík... Na Elišku jsem potom dostal tip od Moniky. Líbilo se mi, jak nazpívala klip Kašpárka v rohlíku.
Zaujala mě píseň Babalu. Text se zdá být trochu závažný, ale vlastně působí dost odlehčeně. Jak to tedy je?
Babalu je reálná postava, Markéta Pilátová to napsala na základě příběhu brazilské prostitutky, mohutné ženy, která vytvořila neziskovku a učí hrát děti ze slumu fotbal, aby na ulicích nedělali drogové kurýry. Dokonce se s ní potkala. Takže, jak se zpívá, Babalu, co rozumí omáčkám, chlapům a fotbalu.
Jakým způsobem vznikla píseň Odcházení?
Je to hlavní motiv, který jsem složil pro stejnojmenný film. Tehdy jsem nabroukal demo takovou kvílivou svahilštinou. Václav Havel se na něj pokoušel naspat text, ale nakonec jsme se na to vykašlali a nechali jsme tam to moje syrové kvílení, které se nějak líp pojilo s vyzněním filmu... Teď s odstupem jsem tu píseň zařadil na CD jako vzpomínku na něj a oslovil jsem Vlastu Třešňáka, protože si myslím, že to je ten pravý, který se do Havlova obrazu dokáže strefit. Napsal silné podobenství, které přesahuje do současnosti, kdy je v módě Havla kritizovat a dokonce na něj plivat. Je to strašný. Havel je pro nás i pro svět symbol svobody a člověka, který se postavil s rovnou páteří totalitě. V této rozpolcené době jeho odkaz stále víc rezonuje. U mě je tam ještě osobní rovina. Chtěl jsem, aby tato věc nepůsobila jako nějaký oslavný laciný sentiment.
A uslyšíme někdy ten Havlův text?
No, já ho mám... Ale to je taková jeho absurdita. V rámci samostatné písně by asi nevyzněl, ani jemu samotnému se nezdál moc povedenej.
Desku budete křtít 16. dubna v pražském Lucerna Music Baru. Na co se můžeme těšit?
Všechny písničky bude zpívat Milly Honsová, křtít budou Sahara Hedl, autor obálky Stefan Milkov, můj bratr a Filip Černý. Od půlky března do konce dubna jsme na turné, které bude pokračovat i na podzim.
Dočkáme se další desky Pražského výběru?
Nechci komentovat, kdy bude, abych si nedělal z huby holubník. Prostě až bude, tak bude. Ale můžu místopřísežně prohlásit, že ji uděláme. Všichni si to přejeme. Jinak letos s Výběrem hrajeme na Metronome Festivalu a na Létofestech, se Stromboli nás v srpnu a září čeká asi dvacet koncertů, pár hraní s BSP i s Načevou. Tuhle vícekolejnost docela zvládám a baví mě.
To není málo hraní.
Tak deset koncertů za měsíc, což je akorát. Člověk prostě stráví víkendy na cestách. Nemohl bych fungovat v systému velkých kapel, které si zahrajou jeden obří koncert za tři roky a jinak nic. Stálé propojení s publikem mě nabíjí a užívám si jej. Tak hlavně, aby to zdravotně klaplo.
To chce vybrat na koncerty lehčí kytary, že?
Jo, už se po nějaké koukám. Dokonce byla aukce kytar z pozůstalosti Garyho Moora z kapely Thin Lizzy. A on měl jeden lehký kousek, typ Flying V, se kterým jel snad poslední turné v roce 2009. Prodala se v Anglii v přepočtu za 110 tisíc korun. To je neskutečný! Já to nevěděl, jinak bych ji koupil. Škoda.
