Poněkud infantilní hříčka z titulku má své opodstatnění. Protože navzdory tomu, že Massive Attack přilákali v pátek v půl desáté večer pod hlavní pódium na pražském Výstavišti největší dav, nepatřilo jejich vystoupení k tomu nejlepšímu.
Massive Attack (Metronome Festival, Praha, 22. června 2018)
Jistě, vizuálně propracovaná a hudebně podmanivá show diváky pohltila. Jenže nedočkali jsme se v zásadě o tolik jiného koncertu než před dvěma lety na Rock for People. Projekce s názvy nejrůznějších politických stran nebo citáty, které dávají do souvislosti bývalého Trumpova poradce Bannona s Hitlerem či Stalinem, jsou přesně to, co od Massive Attack očekáváte. A potom už to není překvapení.
Asi nejlepší částí jejich vystoupení byla hostovačka kapely Young Fathers, která se tak na hlavní pódium Metronomu vrátila po roce. Jenže loni se tu prezentovali ještě za světla a za menšího zájmu publika. Tentokrát to byla větší pecka a hlavně velmi vhodné zpestření.
Massive Attack mají plné právo být headlinerem dne a opanovat hlavní stage v nejlepším čase. Ovšem bez obrazové stránky by byl zážitek z jejich show poloviční, a ta by zase nefungovala bez tmy. Přesto kdyby po nich ještě vystoupil britský písničkář Tom Odell, jenž hrál od sedmi, a tudíž pro menší publikum a za světla, nebylo by to vůbec marné.
Sedmadvacetiletý klavírista a zpěvák s vizáží školáka totiž stavěl na kombinaci vlastního charismatu, chytlavých písniček a perfektně sladěné kapely, instrumentálně i vokálně. Odell přijel v doprovodu jednoho kytaristy, jednoho basáka a jednoho bubeníka, přesto dokázali společně vytvořit velmi plný zvuk, a to i díky tomu, že v opodstatněných pasážích zpívali všichni hudebníci.
Odell si celé vystoupení viditelně užíval. Na pódiu měl velké koncertní křídlo, ale ukázalo se, že je to proprieta skrývající klávesy – občas se totiž zpod jeho rukou ozývaly zvuky elektrického klavíru. V jednu chvíli si na svůj nástroj vyskočil, jindy zase zaběhl do prostoru pro fotografy a nechal se osahávat nadšenými fanynkami v první řadě.
Do toho všeho skvěle zpíval, dal ukázku z chystané desky Jubilee Road a jedno divoké finále písně ozvláštnil poměrně dlouhou citací z Beethovenovy skladby Pro Elišku. Výborná show v nejlepších intencích rokenrolu.
Během dne na druhém pódiu zaujalo vystoupení Sexy Dancers, kapely, která vydala jedno kultovní album, od roku 1999 hrála jen dvakrát a i pomalé písně dokáže hrát neskutečně energicky. Vážně se zdá, že na co sáhne Roman Holý a jeho kumpáni, to se povede. Milé bylo, že i po letech skvěle fungovalo pěvecké spojení Dana Bárty a Dary Rollins.
Fanoušky potěšil John Cale, ačkoliv úplně jiným způsobem. S lehce zevláckou, ale skvěle hrající doprovodnou kapelou připomněl písně od The Velvet Underground i ze své sólové tvorby. Představil se u kláves, s violou i s kytarou.
Zcela mimo kategorie potom byla oslava třiceti lety kapely Tata Bojs. Nejprve je kapela Sloky ze seriálu Svět pod hlavou uvítala zpátky v roce 1988, a potom už Milan Cais s Mardošou, svými současnými i bývalými spoluhráči a hosty z kapel Zrní či Midi Lidi rozjeli večírek, který bude patřit k nezapomenutelným. Ve vnitřních prostorách se nedalo hýbat ani pořádně dýchat. Bylo to skvělé.
Program festivalu Metronome pokračuje na pražském Výstavišti v sobotu s Davidem Byrnem z Talking Heads či kapelou The Chemical Brothers.
