Čím vás zaujaly a oslovily právě příběhy tisíce a jedné noci?
Tohle album je řešením určitého problému, kterým jsem se zabýval od desky Martin Chodúr 3. Šlo o určitou formu autorského bloku. Dostal jsem se do stadia, kdy jsem nemohl nic složit. Byl jsem rozdělený mezi dvěma světy, přičemž jeden tvořily věci, které mě vnitřně zajímají, hudba, která mě oslovuje a kterou poslouchám. Kdybych se ale vydal tímhle směrem, vzdálil bych se své kariéře, svému publiku a tak dále. Jenže kdybych se vydal snazší cestou vyloženě líbivé muziky, ztratil bych sám sebe. Nedokázal jsem tyhle dva světy skloubit. Dlouho jsem se tím zabýval, pak jsem se mu na nějaký čas vyhnul vydáním vánočního alba, ale řešení to nebylo.
Problém trval?
Ano. Pak jsem našel inspiraci v literatuře. Při čtení Goethova Fausta jsem si v různých komentářích všiml spousty odkazů na Příběhy tisíce a jedné noci. Jako většina lidí jsem je vnímal jako svého druhu pohádky a neuvědomoval jsem si, že to, co je na té knize nejdůležitější, je forma. Ta je na nich geniální, obsah sám o sobě nějak velkou uměleckou hodnotu nemá. Co si budeme vykládat, polovina příběhů je prakticky pornografie, zbytek jsou morbidní krváky. Vtip je ale v tom, jak jsou vsazeny do vypravěčských rámců, kdy je to mnoho příběhů v příbězích. Hlavní slovo má ale pořád Šeherezáda, která ty příběhy vypráví císaři, aby ji nezabil.
Co přesně jste si v tomhle vypravěčském fíglu našel?
Paralelu s člověkem, který musí fungovat v kontextu populární hudby, čili stále něco tvořit, „vypravovat“ publiku, které se stává tím císařem. Musí ho zkrátka pořád něčím bavit, aby ho nezabilo – samozřejmě obrazně. Tedy aby ho nepřestalo poslouchat. Takže jsem se rozhodl vytvořit jakýsi obecně přijatelný rámec, do kterého můžu schovat všechno, co mě zajímá. Že nemusím dělat žádné kompromisy a formu populární písně nafouknout natolik, že se mi do ní vejde všechno, co chci.
To samozřejmě není nic nového, vezměme si třeba Leonarda Cohena, což byl básník, ale používal tak primitivní a jednoduchou hudební formu, že si jeho písničky zpívá i moje babička, kterou by třeba samotný text Hallelujah nikdy nezaujal. Nebo Frank Zappa, který věděl, že tvoří pro rockové publikum. Vložil do písničky kozy a pivo, věděl, že to osloví rockery a on si může v klidu dělat svoje výstřední experimenty.
Čili obecně stravitelnou formu jste naplnil něčím, co může posluchače, pokud chce, nasměrovat k dalším věcem a poskytnout mu impulsy k přemýšlení?
Ano, prakticky do všech písniček jsem vložil něco, co je pro mě důležité. Ale nejsou to žádné hádanky a rébusy, spíš vodítka. Chci prostě, aby lidi k tomu albu přistupovali opravdu otevřeně a snažili se všímat všech možných náznaků a detailů.
Jeden za všechny – v textu titulní písničky Tisíc a jedna noc je použito slovo palindrom, přičemž její melodie je sama palindromem, že?
Přesně o tom jsem mluvil. Není to nová myšlenka, už Johann Sebastian Bach do hudby vkládal svůj monogram a podobné vtípky dělali i další skladatelé. V téhle písničce není palindrom jen v melodii, ale i ve verších. Dovedlo mě to k úvaze, že láska mezi mužem a ženou je také do určité míry palindrom. Z obou stran je to pořád ten jeden celek, mýtický androgyn, který byl jednou bytostí. A když si představím siluetu muže a ženy, zády k sobě, náležitě osvícené, vidím je jako palác. A takhle se řetězením myšlenek a asociací můžeme dostávat dál a dál.
Chystáte k nové desce koncerty?
Plánujeme dva speciální, na nichž společně s šestičlennou kapelou odehrajeme kompletní album. První bude 11. listopadu v Malostranské besedě, kde proběhne i křest. Druhý bude 30. listopadu v ostravském klubu Heligonka. Pak samozřejmě chystám i klasická vystoupení s repertoárem ze všech mých desek.
