RECENZE Ztraceni v Mnichově: Mnichov Petra Zelenky jako groteska. A ještě o dost víc

Petr Zelenka ve filmu Ztraceni v Mnichově, který po dnešní premiéře vejde do kin, zvládl snad nejtěžší disciplínu. Pomocí smíchu si diváky ochočí natolik, že se pak nechají odvést úplně jinam, do říše filmařských i národních traumat.

Papoušek, který patřil Édouardu Daladierovi, vyvolá v současné Praze skandál kontroverzními citacemi svého pána z dob takzvané mnichovské dohody. Originální ptákovina však v režisérově autorském filmu tvoří jen výchozí situaci příběhu, jenž se několikrát promění, aniž ztratí vtip.

Ztraceni v Mnichově

70 %

Režie: Petr Zelenka

Hrají: Martin Myšička, Marek Taclík, Jana Plodková, Václav Kopta

ČR, 2015, 105 minut

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 67 %

IMDb: 6.8

Po dlouhé, ale nutné připomínce černobílých archivů z Mnichova 1938 nastoupí v barvě Praha před sedmi lety a s ní tragikomický hrdina v podání Martina Myšičky, jehož právě zdrtila ženina nevěra, vyhazov z redakce a poslední ponižující úkol – tisková konference s papouškem. Ukradne ho, uchýlí se ke kamarádovi, jehož hraje Marek Taclík, a společně zjišťují, že papoušek citující Daladierovým hlasem „Hitler je kámoš, Češi srabi“ znamená zlatý důl. Prorazí s ním i do televize a vzbudí diplomatický skandál.

Racionálně vystavěnou absurditu zdobí jednak něžná obhajoba Francouzů – „sýry a šansony mají dobrý“, jednak jejich charakteristika coby přezíravých snobů včetně domněnky, že větu „Mí Češi mi rozumějí“ pronesl Heydrich. Groteskní pomsta za Mnichov se zdá dokonána, když děj náhle skočí do současnosti, do zákulisí natáčení osudu Daladierova papouška v česko-francouzské koprodukci, která se rozkládá. Místo slíbené hvězdy přiletí z Paříže nula, rekvizitář ne a ne trefit správnou hustotu ptačího trusu, hlavní herec má alergii na peří, docházejí síly i peníze.

Česká varianta francouzské Americké noci je poctou továrně na sny, kde vládnou zmatky, podvody, triky, iluze, hádky, náhražky a manýry včetně papouška s nárokem na vlastní karavan a šestihodinovou směnu. Tempo trochu opadne, než si divák najde cestu ke spiklenectví posedlé tvůrčí touhy, ale s česko-francouzskou válkou ve štábu zase naskočí – a přijde nový úkrok.

Tentokrát do historické detektivky, kde úsměv zamrzá. Výklad Mnichova, jenž teorii zrady vyvrací, s náhlou vážností v dlouhé debatě bourá mýty a ústí do krve, hořkosti, zmaru; smích vrátí až ve finále. Přechody mezi jednotlivými rovinami trochu drhnou, polemiky, byť ukryté do dialogu, jsou příliš detailní a zážitek diváků nezasvěcených do filmařské branže či politických dějin bude méně labužnický, ač se tu mocně „hláškuje“. Nicméně Ztraceni v Mnichově stále představují vzácný typ komedie, řečeno slovy jedné její americké kolegyně, pro „cílovou skupinu lidí s mozkem“.