Tradičně lehce opožděné Spojené národy měly nejspíše na mysli poněkud jiné televizní zásluhy o lidstvo, i když 1,76 milionu dospělých diváků posledního dílu Tváře by mohlo namítnout, že pro ně byl „zásadní otázkou“ právě fakt, jestli vyhraje mladík převlečený za staříka, slečna převlečená za černocha nebo šašek převlečený za ještě slavnějšího šaška.
Samozřejmě nás v showbyznysu mohou potkat ještě horší věci než pubertálně neškodná Tvář, nedej bůh třeba společné turné Justina Biebera s Alexandrovci. A už vůbec nemá smysl pokrytecky hořekovat, co se stalo s kdysi bohulibým vynálezem televize. Zrovna tak by mohli bratři Lumierové žádat odškodné za zneužití vynálezu kinematografie, neboť jejich záběry jedoucího vlaku děsící první návštěvníky kin svou reálností teď vystřídaly digitální příšerky, kterých se už nebojí ani předškoláci.
Nicméně právě děti zosobňují důvod, proč se u televizní kratochvíle s náhradníky hvězd zastavit. Podle údajů Novy totiž finále Tváře „v širší cílové skupině 4+ přilákalo k obrazovkám 1,886 milionu diváků“. Jestliže tedy diváků od patnácti let výše bylo 1,76 milionu, prostou matematikou lze dojít k výsledku, že v neděli večer sedělo pouze u vysílání Novy na sto dvacet devět tisíc dětí od čtyř do čtrnácti let.
A to už je na pováženou. Že by hodinu před půlnocí, kdy se vyhlašoval vítěz, měly školou povinné ratolesti dávno spát, nechme stranou. Lze si naprosto živě představit, jak s vlhkými pohledy sladce žebroní, že to prostě vidět musí, jinak by naše dítka neobstála mezi vrstevníky, kteří budou v debatách zasvěceně probírat, kdo byl hustý a kdo boží.
Jenomže pořady typu Tváře pěstuje v dětech pocit, že celý svět je vlastně jeden velký veselý plagiát, který lze pohodlně prozkoumat na YouTube. Že sebelepší originály vlastně nepotřebujeme, s náhradníky je větší psina. Že vzhled každému teenagerovi vylepší maskéři, hlas technici a že po celý život je budou hodnotit výhradně laskaví porotci se sklonem k sebedojímání, kteří uznalými slovy „Jsi fakt profík“ vyrábějí zdání výjimečnosti z toho, co by mělo být samozřejmostí, tedy že vyškolení profesionálové dělají dobře svou práci.
Ve virtuální zábavě kupodivu už nevadí, že neběží v polidšťujícím přímém přenosu, který by mohl umělce přistihnout docela přirozeně v úzkých, ani že divák sám nemůže spolurozhodovat o vítězi. Jistě, sto dvacet tisíc dětí není zas tak hrozivé číslo. Ani necelé dva miliony dospělých u nedělní zábavy nebijí na poplach. Ovšem existují i jiné statistiky, které se ke Dnu televize velmi hodí.
Jenom Evropa disponuje armádou 610 milionů diváků. Každý týden si zapíná televizor osmdesát devět procent všech obyvatel starého kontinentu. Mají na výběr celkem téměř pět a půl tisíce kanálů. A nejvíce sledují televizní vysílání diváci v Rumunsku, Bosně a Hercegovině a Srbsku: přes pět hodin denně.
Na rozdíl od Balkánu si držíme evropský průměr denní dávky „jen“ mezi třemi a čtyřmi hodinami. Nicméně kolik z nich věnujeme „informování společnosti o zásadních otázkách“, se neměří. Naštěstí.
První přenos z Měsíce sledoval celý svět. První přenos z Marsu má šanci leda na mobilu nebo s komickými dvojníky.
