RECENZE: Kéž by všechna pokračování dopadla jako druhý Trainspotting

Legenda může být jen jedna; ta první. Ale to naštěstí neznamená, že by i pokračování Trainspottingu nemohlo přinést dobrý film.

Kdyby všechny nové díly někdejších hitů dopadly jako T2 Trainspotting, přišly by „dvojky“ o svou příslovečnou kletbu. Jenže původní Trainspotting z roku 1996 byl víc než úspěšný film: stal se znakem doby, generace, revolty, drogového opojení i britského filmařského stylu, jenž sociální téma zobrazuje s pobavenou nadsázkou.

Úlohu symbolu už pokračování Trainspottingu zopakovat nemůže, vypravěčskou energii však ano. Což režisér Danny Boyle dokazuje od prvních vteřin, kdy každého z ústřední čtveřice uvede po dvaceti letech v rychlé mikrovizitce s pádnou pointou od posilovny k vězení. Pointované zkratky vůbec zůstávají jeho silnou zbraní; náladu sídliště, kde se zastavil čas, třeba dokonale vystihne zašlý nápis na výtahu - Mimo provoz, opraváře jsme volali.

Trainspotting nic neřeší, a v tom je jeho půvab

Přečtěte si recenzi Mirky Spáčilové na původní Trainspotting z 19. října 1996.

Svým způsobem „mimo provoz“ a bez vyhlídek na změnu vypadají i bývalí kamarádi. Mark čili Ewan McGregor se sice vrací z ciziny, ale jeho život v Amsterdamu asi nebude tak vyrovnaný, jak se tváří. Spuda v podání Ewena Bremnera dovedl heroin na pokraj sebevraždy. Simon neboli Jonny Lee Miller vydírá zákazníky své přítelkyně, bulharské prostitutky. A Begbie, jehož si zopakoval Robert Carlyle, myslí po letech za mřížemi jen na pomstu.

Nostalgie bez sentimentu

Pánské retro je vděčným zdrojem soucitného smíchu a čtyřicátníci žijící jen ze vzpomínek na divoké mládí vykazují vzácnou dávku sebeironie. Ovšem zápletka jim ani nenabízí víc než přehlídku zmarněných životů s bizarními situacemi, počínaje trestancovým selháním v otcovské i manželské roli a konče pokusem heroinové trosky o léčbu sportem. Spudova následná literární terapie přináší už značně obehraný motiv a takových se najde víc, dokonce viagra či podvodný podnikatelský záměr připomenou tuctové české komedie – jenže i z takových pastí vybruslí Boyle se ctí a na úrovni, opět s osobitým vyústěním. A jako odpustek podává třeba nedobrovolnou hudební improvizaci na protikatolické sešlosti, čistou frašku ze zlodějské výpravy.

Pravda je, že T2 Trainspotting obsahuje hodně, až nadmíru nostalgie. Naštěstí se málokdy přelije do sentimentu a jen výjimečně v karatelskou poučku jako v Markově hořké obžalobě časů a mravů. Na druhé straně nutno uznat, že pamětnickou notu pěstují samy postavy. „Na rozdíl od nás žijete minulostí,“ vytýká jim Bulharka. „Jsi turista po vlastním mládí,“ zazní též mezi hrdiny. Vzpomínky nedovedou setřást, i ze starých podrazů se rodí nové.

Ani „dvojce“ nelze upřít výbušnou obraznost, která nejlépe zabírá ve spojení s dokonale padnoucí hudbou, zato poněkud ornamentálně v reminiscencích nebo drogových vizích. Boyle používá i klipové mezihry, ale vždy na výši, a když sleduje něžně úsměvné výjevy jako naháče mezi větrnými mlýny, nevrtá se v nich, nevyžívá, nebahní; stvrzuje cit pro střih v pravou chvíli.

T2 Trainspotting

70 %

VB, 2017, 117 min

Režie: Danny Boyle

Scénář: Irvine Welsh, John Hodge

Hrají: Ewan McGregor, Logan Gillies, Ben Skelton, Aiden Haggarty

Kinobox: 74 %

IMDb: 7.2

Až v bezmála westernovém finále dosud odlehčovaný tok vyprávění ztěžkne: jednak sérií obecných promluv, jednak vyumělkovanými efekty. Nicméně v okamžiku, kdy ztracenci objeví jediný pevný bod vesmíru na spojnici otců a synů, vykouzlí snímek na nejedné divákově tváři slzu, která není zahanbující.

Směs melancholie a humoru dává snímku shovívavý nádech a la „takoví jsme byli“ a současně dělá vykřičník za dávnou moudrostí, že člověk by se raději neměl vracet.

Na rozdíl od Trainspottingu, jehož pokračování už sice nemá ikonickou váhu, ale jako dobře odvedený film je neméně užitečný.