RECENZE: Přežil Josef Čapek válku? Jeho manželka nikdy nepřestala věřit

Hraný dokument je zvláštní útvar, Václav Klaus by řekl kočkopes. Na rozdíl od světa se u nás využívá zřídka, málokdo s ním umí zacházet, ani divácky není z nejvstřícnějších a režiséry svádí k vypravěčské manýře. Právě to se stalo životopisnému snímku Ztracen 45, který právě vstupuje do kin.

Nevadilo by, že příběh věnovaný osudům malíře Josefa Čapka a jeho manželky Jarmily Čapkové patří k výlučným, už ze své povahy menšinovým útvarům. Sleduje totiž mimořádně zajímavý a málo známý motiv: ačkoli se všeobecně soudí, že malíř zahynul v koncentračním táboře Bergen-Belsen při epidemii tyfu v dubnu 1945, deník jeho manželky zaznamenává svědectví, podle něhož byl Čapek viděn naživu ještě tři dny po konci války.

A tak se ho Jarmila Čapková vydala hledat do německých nemocnic a ústavů. Sice bez výsledku, až do vlastní smrti si však hýčkala naději - možná i jako způsob vykoupení odvozený z výčitek svědomí, protože v ranějších pasážích deníku mluvila o svém manželství s bolestínským rozčarováním.

Hrdinčiny vzpomínky ožívají ve dvou časových rovinách, předválečné a poválečné, přičemž zajímavější je ta druhá - i herecky, neboť tu Čapkovou ztělesňuje s věcnou tichou úporností Taťjana Medvecká. Suchá data zápisků působí právě zdánlivou nezúčastněností: nekonečné vlaky, přestupy, nedostatek spánku i jídla, chladná nádraží, vůkolní chaos, zmar a bezútěšnost nemohou osamělou paní na její usilovné pouti zastavit.

Ztracen 45

50 %

Česko, 2014, 67 min

režie: Josef Císařovský

hrají: Taťjana Medvecká, Saša Rašilov nejml., Anna Císařovská

Kinobox: 0 %

V předválečné verzi upoutají zejména zmínky o manželově bratrovi Karlu Čapkovi, ze kterých čiší despekt vypravěčky. Vynořují se zde i jiné, nečekaně intimní detaily ze soužití, kterak si Josef a Jarmila Čapkovi vykali a muž přísně hlídal ženě rozpočet, jenže dané pasáže trochu připomínají přepjatou telenovelu o nedostatku vřelosti, potřebě dotyku a touze hospodyňky připoutané k mateřské roli po uznání vlastních literárních snah.

Třetí rovinu, která bohužel sílu reálného osudu oslabuje, přinesl režisér Josef Císařovský ze zásobárny manýristických symbolů hry na umění. Patří k nim dlouhé putování kamery po Čapkových obrazech, opakované záběry šedého moře, oblaků, kolejí, sněhu, plamenů hořících táborových baráků, fotografií zubožených obětí nacistických lágrů.

V ornamentální četnosti zabírají přesně naopak, proti citovému zásahu. Takže po závěrečných titulcích se divák začne pídit po vzpomínkové knize Jarmily Čapkové, aby se o faktech dověděl víc, ale film Ztracen 45 si zopakuje stěží.