RECENZE: Tobruk očima Mirky Spáčilové: Epos? Ne, western pro vnímavé

Je doslova a do písmene pravda, co napsal na internetu o Václavu Marhoulovi v jediné větě jeden z prvních diváků Tobruku: "Co slíbil, to natočil."

Ano, Tobruk nepředstavuje tradiční válečný velkofilm. Ale selanka to taky rozhodně není a tesání pomníků ctnostným hrdinům bez bázně a hany, to už vůbec ne. Tobruk se podobá spíše klasickému westernu pro vnímavého diváka, který se jeho náladě dokáže poddat od počátku, aniž by poposedával, kdy už se dočká pořádné „střílečky“.

Dočká se jí, a nejednou, nicméně o pyrotechnické efekty tady nejde. Od úvodních titulků, v nichž se propojí výrazná hudba s arabskými motivy a „déšť“ všudypřítomného písku, až do posledního obrazu platí, že Tobruku vládne především vysoká filmařina.

Málokdy se vidí třeba tak harmonická souhra kamery, zvuku a střihu; navenek se dá Tobruku vytknout jen obraz nočního vylodění, jehož triková součást uhodí do očí, ale díky noční, lehce snové stylizaci se dá přijmout. Slabiny Tobruku se vyskytují spíše v dramaturgii.

Vypravěčsky čistý, chronologicky budovaný příběh nezkouší žádné rafinované skoky v prostoru nebo čase. Začíná příjezdem nováčků do výcvikového tábora - a z party na korbě náklaďáku se okamžitě vydělí Petr Vaněk coby „Židák“, jak na něj pokřikují, silná osobnost ve slabém těle a výrazný herecký typ.

Výtečně míchá akci a patos, ale je dlouhý

. Výtečně míchá akci a patos, ale je dlouhý

Jak hodnotí Tobruk recenzent iDNES.cz Vojta Efler

Hledá se hrdina
Totéž platí pro jeho ústředního protivníka, velitelského skřeta s napoleonským komplexem v podání Roberta Nebřenského. Jiskry mezi nimi srší téměř mimovolně a jejich boxerský mač s antihollywoodským vyústěním je ještě rozdmýchá. Třetím, kdo rázněji vystoupí nad povšechnou partu uniforem, je Michal Novotný, jehož hrdina zůstává za všech okolností veselý, pozitivní, věcný - a hlavně obchodník.

Tahle trojka paradoxně zastiňuje hlavního hrdinu, jenž jako by do popředí ani moc nepatřil. Jan Meduna se mezi kolegy výrazově ztrácí: jeho mladičký dobrovolník sice ztělesňuje prototyp hodného slušného synka z lepší rodiny plného ideálů, leč prototyp lehce zaměnitelný i zapomenutelný.

Snad vyhlíží takříkajíc „jako ze života“, jenže pro kameru nemá to pravé silné charizma. Což Tobruku škodí o to více, že zejména v úvodu se člověk ve skrumáži postav hůř orientuje. Pomohlo by, kdyby se beztak dost komorně pojatý děj soustředil na ještě méně tváří a pro klíčového aktéra našel osobitějšího představitele.

Tobruk

70 %

ČR, 2008, 100 minut.

Režie a scénář: Václav Marhoul

Hrají: Jan Meduna, Petr Vaněk, Robert Nebřenský, Kryštof Rímský, Michal Novotný, Matěj Hádek.

Streamovací služby: Netflix, Max (CZ zvuk)

Kinobox: 63 %

IMDb: 5.9

Zkrátka chybí „český Matthew Broderick“ - paralela se nabízí, neboť výcviková část Tobruku připomene právě půvabný americký film Biloxi Blues, v němž Broderick coby armádní novic okouší první šikanu i ženu. Druhou přísadu Tobruk záměrně vynechává, až na dvě scény v nevěstinci, „mazáckou“ a „panickou“, se tu herečky nezjeví a milostné zápletky neřeší. Naštěstí.

Zato na cvičišti či při vycházkových pitkách si film uchovává autentický cit včetně neuhlazeného jazyka; navíc má poměrně málo dialogů, a když už hrdinové mluví o zásadnějších věcech, činí tak zdrženlivě, bez přepjatosti. Žádné dopisy, vzpomínky ani podrobnější osudy: jako by pomyslný nebeský dalekohled zaostřil v roce 1941 na jeden maličký ostrůvek uprostřed pouště, chvíli ho sledoval a zase opustil.

Vyhrává sebeúcta
První hřmění a výbuchy ocení nejen milovník akce; působí totiž i jakousi děsivě výtvarnou krásou včetně černého dýmu nad bílými dunami. Přesto daleko tísnivěji účinkuje onen „westernový“ klid před bouří.

Všední úkony - praní prádla v loužičce vody, výpravu za slepičími vejci, koupání ve škopku, klidné spočinutí na latríně - provází svíravý, zneklidňující vítr, jenž v kombinaci s panoramatem pusté krajiny na obzoru vytváří atmosféru málem jako v Sedmi statečných.

Čekání na úder drtí víc než přímá vřava; nic se neděje - a člověk má pořád strach. Reakce na nečekaný masakr se pak zdají přirozené, i kdyby Tobruku nevynesly účelově vděčný obraz typu „ztracen v poušti“; sám pod hvězdami i sluncem, sám na světě uprostřed věčnosti a nekonečna.

Oslavný mramor ustupuje, v ohrožení se tu nejásá, dojde na antisemitismus, okrádání mrtvých i střílení zajatců. Jen dějový oblouk od odvahy přes selhání k nové důstojnosti je možná až trochu příliš blízko ideálu, byť podloženému skutky.

V paměti však utkví hlavně naléhavost v obrazech: ruce bílé od písku, když pohřbívají padlé, písečná bouře tříštící se o kameru či strašák s plynovou maskou. Westernová osudovost i napětí se vrátí i ve finále, kdy je klíčové trio odkázáno jen na sebe a v nouzi reaguje opět nikoli heroicky, nýbrž lidsky, neboť nečinnost je k nevydržení. V poslední scéně Tobruk beze slov dokládá, že není vítězů. Přežívá jedině sebeúcta. A třebaže film není dokonalý, stydět se za něj Marhoul určitě nemusí.